V tomto referátu se pokusím popsat, jak vypadala armáda Napoleona Bonaparte za jeho vlády, tedy v období napoleonských válek. Při přípravě tohoto referátu jsem se setkal se zvláštní situací. Existuje velké množství publikací, studií a článků zabývajících se Francií v době napoleonských válek a osobou Napoleona, ale informace o Napoleonově armádě z nich vyčteme jen sporadicky, pokud jsou vůbec zmíněny. Většinou se autoři omezí pouze na základní popis taktiky nejdůležitějších bitev a počty vojáků a ztrát. Po dlouhém hledání jsem nakonec narazil na několik publikací a jeden dokument, ze kterých jsem nakonec i čerpal informace do této práce. Z odborných publikací to byla hlavně čtyřdílná práce pražského historika Jiřího Kovaříka Napoleonova tažení a Oxfordského profesora Geoffreye Ellise Napoleon. Oním dokumentem je Předpis týkající se výcviku a manévrů pěchoty z 1. srpna 1791, jehož kompletní vydání jsem našel na serveru digitální knihovny Gallica Francouzské národní knihovny. Tento předpis je skvělým materiálem pro studium taktiky francouzské pěchoty z let 1791 – 1815, i když sám o sobě o taktice vůbec nehovoří. Jedná se totiž o popis výcviku, formací a manévrů, které musel každý voják této době ovládat. Na svou dobu se jeví jako velmi moderní a na jeho základě jde odvodit, jakou taktiku vlastně napoleonova armáda používala.
Předpis se dělí do pěti kapitol, první kapitola stanovuje formaci pluku pěchoty v bitevní sestavě, druhá kapitola nazvaná “Škola vojáka” předepisuje zásady základních dovedností, jež voják pěchoty musel zvládnout, než mohl výcvik pokračovat. Třetí kapitola, “Škola pelotonu”, předepisuje manévry pro základní taktickou podjednotku batalionu zvanou peloton. Manévry a postavení pelotonů určovaly formace a manévry batalionu, základní taktické jednotky pěchoty - předpis se batalionu věnuje velice obsáhle ve čtvrté kapitole nazvané “Škola batalionu”. Poslední kapitolou jsou tzv. Evolutions de ligne. Zde jsou předepsány do posledního detailu manévry několika batalionů v linii, kolonách i v mohutném karé. Těchto pět kapitol je doplněno několika dílčími články - předpis pro výcvik střelby na terč, výcvik tambor-majora, defilé pluků pěchoty, aj.
Zdaleka ne vše, co předpis nařizoval, bylo uskutečnitelné jinde než v ideálním výcvikovém prostoru a za krásného počasí. Naopak řada manévrů, jež se v poli pro svou jednoduchost a účelnost osvědčily, nebyla tímto (a často ani jiným) předpisem zmíněna. Předpis byl psán pro pluky pěchoty královské armády organizované podle předpisů z 1. ledna a 1. dubna 1791. Ani významné organizační změny, jež přinesly revoluční války a období prvního císařství, však nenutily francouzskou armádu k jeho zásadnímu přepracování.
Jako první byla zapomenuta pátá kapitola předpisu. Charakter armády, nebo lépe řečeno charakter ozbrojených sil, vzhledem k paralelní existenci řadové armády a národní gardy, se od roku 1791 do vypuknutí války a následně zejména v letech 1792-1794 velmi výrazně změnil. Francouzská pěchota nebyla jako celek složitých evolucí linie schopna. Teoreticky dokonalé a elegantní manévry mohutných formací byly v situaci nevycvičenosti mužstva a nezkušenosti důstojníků naprosto neužitečné. Nahradila je improvizace a živelnost, jež protivníka věrného frederikánským šablonám asi urážela, rozhodně však porážela. Z improvizace a živelnosti se postupně vyvinul systém, který v kombinaci s nově nabytými zkušenostmi a vysokou morálkou činil z francouzské pěchoty let 1796-1807 nejlepší zbraň svého druhu v Evropě.
Základem nového přístupu bylo kombinování různých formací batalionů, využívání terénu, koncentrace sil na rozhodujícím úseku fronty a úzká spolupráce s jezdectvem a především s dělostřelectvem. Zásady předepsané čtvrtou kapitolou předpisu z roku 1791 byly pro manévry batalionů velmi dobrým základem a zůstaly jím bez ohledu na reorganizace, po nichž se vždy pouze analogicky upravily některé detaily. Předpis popisuje přechody z linie do manévrovacích kolon, do útočné kolony, jednoduché i složitější manévry za pochodu, specifikuje řadu způsobů paleb - některé se osvědčily, jiné se používaly výjimečně. Povelová technika byla v akci přirozeně zjednodušována, lišila se tak, v jisté toleranci, od divize k divizi, od sboru ke sboru. Předpis nepopisuje životně důležitou obrannou formaci - karé batalionu. A nevěnoval se ani nasazení volných střelců. Způsoby užívání těchto taktických prvků vycházely ze zkušeností toho kterého důstojníka. Pokusy o jejich závazné popsání se samozřejmě vyskytovaly, tyto směrnice a příručky však nikdy nenabyly obecné platnosti.
Školy vojáka a pelotonu zůstaly v platnosti s drobnými úpravami až do roku 1832. Na této úrovni nebylo mnoho nového k vymýšlení a zavedením pohyblivého pivota obratu předpis prakticky dosáhl dokonalosti, systém křesadlových ručních zbraní více nenabízel.

V čem tedy byla francouzská revoluční armáda tolik jedinečná? Na tuto otázku se pokusím v následujících řádcích odpovědět. Je třeba říci, že prakticky všechny armády napoleonských válek, tedy období mezi lety 1805 – 1815, se významně poučily z předchozích období a znatelně zapracovaly nad taktickými zásadami, cvičením vojáků, použitím různých druhů vojska a lepší výzbrojí. V roce 1805 se také začal objevovat nový druh taktiky s použitím kolon. Tato taktika se střetla s dosavadní koncepcí lineární taktiky, která svůj vrchol zažila v sedmileté válce a v napoleonských válkách se začala rychle střetávat s taktikou kolon, kterou pak Napoleon dovedl téměř k dokonalosti. S touto taktikou se seznámil na Ecole militaire, tedy vojenské škole, na které studoval. Základem této taktiky byla myšlenka, že tzv. ordre mince (tenkou linii), mohou prorazit tzv.ordre profond (jednotky seskupené do hloubky–budoucí kolony). Kombinace linie a kolony se potom nazývala ordre mixte.
Po celou dobu napoleonských válek používaly armády tři hlavní složky vojska. Pěchotu, jezdectvo a dělostřelectvo.
Pěchota byla nejvýznamnější a nejpočetnější složkou všech armád a v bitvě činila 60 – 90% armády. Dělila se na řadovou a lehkou a základní taktickou složku představoval prapor (batalion). Prapor mohl podle situace čítat 300 – 1200 mužů. Hlavní palnou zbraní pěchoty byla křesadlová mušketa (s hladkou hlavní) v ráži 17,5 mm. Vážila přibližně 4,5 Kg, měřila na délku 1,5 m, účinně nesla na 200 m a přesnější střelba byla možná do 110 m. Náboj do této pušky tvořil v papíru zabalenou kulku s odměřenou prachovou dávkou. Voják musel nejprve zuby roztrhnout vrchní část náboje, odsypat část prachu na pánvičku pušky, tu uzavřít, vsypat zbytek prachu do hlavně, vložit kuli, utěsnit papírem, nabijákem zasunout, zatlouct ji do hlavně a vyjmout nabiják. Tento postup se cvičil na dvanáct dob a trval minutu. Zkušený voják dokázal v boji vystřelit průměrně dvakrát za minutu. K pušce patřil trojhranný bodák dlouhý 45,6 cm. Druhou zbraní byla krátká a mírně zahnutá pěchotní šavle. Střelba z mušket však příliš efektivní nebyla, protože neměla ani hledí, takže pěšák mohl zaměřovat maximálně pomocí vlastního palce. Jiří Kovařík uvádí, že jeden zasažený připadal zhruba na 333 vystřelených ran. Řadová pěchota představovala zformovanou útočnou masu, lehká tvořila pohyblivou složku schopnou rozvinutí, mířené individuální střelby, rozptýleného harcovnického či ostrostřeleckého způsobu boje. V případě potřeby ovládala boj v tvaru jako pěchota řadová. Pěchotě patřilo v napoleonově armádě hlavní slovo. Byla perfektně vycvičená, zkušená a měla obrovské bojové zkušenosti. Z více než poloviny ji tvořili muži, kteří se účastnili už předchozích válek.
Napoleon pěchotu ustavil jako pilíř nového a plně samostatného organizačního celku – armádního sboru. Každý armádní sbor se dělil na divize (division), divize na tři brigády (brigade), brigáda na dva až tři pěší pluky (régiment), pluky potom na prapory (bataillon), které měly velmi proměnlivý počet mužů (v podstatě 1200 – 3300 mužů). Prapor byl základní organizační a taktickou jednotkou pod velením chef de bataillon (velitelem praporu). Dělil se na roty (compagnie) a rota na dvě čety (demi – compagnie). Z taktického hlediska tvořila rota peloton, dvě roty division a četa section. V boji se rota formovala do trojřadu nebo dvojřadu. Při pochodu udělal peloton buď vpravo v bok a změnil se v šestistup, čtyřstup či trojstup, nebo se rozdělil na čety a vytvořil kolonu po četách (colonne par section). Prapor měl za napoleonských válek dvě elitní roty, jednu granátnickou (grenadiers) a jednu voltižérskou (voltigeurs). Zbylé roty tvořili fyzilíři (fusilliers). Prapory používaly tři základní taktické formace – kolonu, linii a karé (čtverec).
Kolona představovala jak pochodovou, tak útočnou formaci a uspořádání se měnilo v závislosti na momentální situaci a schůdnosti terénu. Nejčastěji se používala kolona po pelotonech nebo dvou pelotonech. Bylo však možno vidět i kolonu pěti rot za sebou v čele s granátnickou a šestou voltižérskou rozptýlenou před čelem, nebo kolonu po četách.
Linii tvořily pelotony rovnoběžně v jedné přímce vedle sebe. Granátníci byli zcela vlevo a voltižéři vpravo. Občas se objevoval i jeden peloton, který děla rojnici před linií. Tato taktika se dala kombinovat s taktikou kolon a vznikal tak ona ordre mixte, tedy smíšená sestava. V této sestavě se většinou dva prapory postavily do kolony po stranách a třetí se postavil do linie mezi nimi.
Karé tvořilo obrannou formaci proti jezdectvu. Vznikalo obratem a přesunem pelotonů. Vnitřní rohy takto vzniklého čtverce zesílily elitní pelotony. V porovnání s čtvercem ruským a pruským se dokázali Francouzi na jediný povel do karé seskupit bezmála tváři v tvář nepřátelskému jezdectvu. Vyrovnat se jim v tomto ohledu dokázala snad jen částečně rakouská masse.
Důležitým prvkem v Napoleonově armádě byla kromě drilu i psychická připravenost vojáků. Byli vybíráni vysocí, urostlí a ostřílení granátníci, kteří měli za úkol strhávat ostatní roty k boji a dávat jim příklad. Voltižéři se naopak vybírali z mužů malých a dobře střílejících. Voltižeři bojovali harcovnickou taktikou, chovali se individuálně, spolupracovali v párech a většinou ani nepálili v salvách, ale způsobem zvaným tiraillement – střelbou ve dvojici.
Jezdectvo se dělilo na těžké, dragounské a lehké. Těžké tvořili kyrysníci a karabiníci, lehké kopiníci, husaři a jízdní myslivci. Pluky těžkého jezdectva se seskupovaly do brigád a divizí a tvořily tzv. záložní jezdectvo. Husarské a myslivecké brigády se obvykle nasazovaly jako podpůrné, zajišťovací a průzkumné jednotky. Jezdecký pluk se dělil na čtyři eskadrony, každá eskadrona měla dvě roty, rota dva pelotony a pelotony se dělily už pouze administrativně na družstva. Základní taktickou jednotkou tedy byla eskadrona, jakási obdoba pěšího praporu a velel jí chef d´escadron (velitel eskadrony). Eskadrony se při pochodu pohybovaly ve čtyřstupu, kde to terén umožňoval, postupovala eskadrona v koloně po divizích zpravidla v šíři 12 mužů, což dávalo 24 metrů. Rozvinutou sestavu tvořila sevřená kolona – dvojřad v šíři kolem 48 metrů. Bojová sestava rozvinutou kopírovala, pouze dva pobočníci velitelů eskadrony se přesunovali z postavení po stranách za kolonu na boky první řady. V případě potřeby měnila eskadrona pochodový tvar v útočný obratem jednotlivých řadů o 90°.
V útoku eskadronou útočily postupně jednotlivé čety a to tak, že každá z nich nejprve vyjela 50 kroků, pak jejich velitel zavelel klusem vpřed. O 50 kroků dál následoval povel cvalem vpřed a po dalších osmdesáti krocích nechal velitel eskadrony troubit útok, který veleli také velitelé čet. První řada měla šavle napřáhnuty vpřed, paži mírně pokrčenou v lokti, čepel mířila vpravo. Druhá řada měla šavli ohnutou, hrot šavle mířil vzhůru, čepel vpřed.
Při útoku plukem vydal plukovník jedoucí v čele pluku, na vzdálenost, o které soudil, že je k zahájení útoku dobrá, povely připravit k útoku, šavli tas, klusem, vchod. Po 150 krocích velel Au galop, počkal, až povel zopakují podřízení velitelé, pak dodal Marche! Po 100 metrech cvalu nechal plukovník troubit všechny trubače signál k útoku, cval přecházek do trysku a jezdci se zvedali ve třmenech. Trysk přicházel v úvahu (vzhledem k únavě koní) až posledních 100 metrů před protivníkem. Byl-li útok odražen, vytrubovali trubači povel, na který se každý jezdec vracel ke standartě své jednotky, aby formace obnovila tvar.
Útok na pěchotu se vedl nejčastěji stupňovitě, jednotlivé pelotony tak protivníka více zneklidňovaly, nepřítel navíc nestačil zpravidla tak rychle nabíjet (pokud jedna řada nenabíjela a nepodávala pušky vpřed). Stupňovitý útok byl výhodný v případě úspěchu i neúspěchu. Pokud první eskadrona prorazila, vrhla se druhá rozšiřovat průlom, pokud ne, další se vyhnuly, vrátily se k novému rozjezdu a útočily znovu. Na karé a na baterie se zpravidla útočilo na rohy, jezdci se tak vystavovali nejmenší palbě.

Dělostřelectvo v napoleonské armádě bylo značně početnější než v dobách předchozích a mělo velký vliv na Napoleonova vítězství. Za napoleonských válek stoupl počet dělostřelců z 28 000 mužů na 80 000 mužů, nepočítaje v to dělostřelce pevnostní a pobřežní. Napoleon, původním povoláním také dělostřelec, začal nahrazovat původní čtyřlibrové a osmilibrové děla šestilibrovými, které byly často dovezeny jako kořist z německého, českého a pruského tažení. Tyto děla byly jen o málo těžší než čtyřlibrové, ale působily nepříteli podobné ztráty jako osmilibrové. Na úkor osmilibrových děl rozšiřoval Napoleon počty dvanáctilibrových děl a zastaralé šestipalcové houfnice nahradil čtyřiadvacetilibrovými děly.
Rota pěchotního dělostřelectva obsluhovala zpravidla šest děl a dvě houfnice, rota jízdního dělostřelectva pak čtyři děla a dvě houfnice. Každá rota byla soběstačnou jednotkou, vybavenou příslušnými povozy a vozatajstvem.
Pluk pěšího dělostřelectva se dělil na 20 rot a pluk jízdního dělostřelectva na rot 6. Technicky bylo dělostřelectvo vybaveno konstrukčně velmi zdařilými děly systému Gribeauval z roku 1776. Šesti- a osmilibrová děla se zpravidla přidělovala jako divizní záloha, těžší děla jako záloha sborová. Děla dostřelila plnými litinovými kulemi účinně na 500 – 900 metrů, nebezpečná však byla na 1250 – 1800 metrů. Na kratší vzdálenost se používaly proti útočníkům kartáčové náboje, plněné buď kuličkami, nebo různým šrotem. Součástí kule byl sabot, dřevák, cylindrický dřevěný válec, který se vkládal do seržového pytle s prachovou náloží. Tento náboj se v hlavni utěsňoval slaměnou ucpávkou a zatloukal. Munice se převážela v kolesnách na 48 – 100 plných střel nebo 20 – 50 kartáčů. V lafetě byla zabudována schránka na 9 – 18 nábojů. Jednu obsluhu děla tvořilo 8 - 15 mužů.

Technické vojsko zahrnovalo roku 1805 5700 mužů. Tvořily ho dva pontonýrské prapory, pět zákopnických a devět minérských rot. Vozatajstvo přidělované k dělostřelectvu se dělilo do šestnácti praporů. Pěší pluk měl povoleno s sebou brát (kromě vozů) pět zavazadlových povozů tažených čtyřspřežím, jeden povoz markytánský, nákladní koně a teoreticky jednu ambulanci s plukovními chirurgy. Zdravotní služba však trpěla jak nezájmem velitelů Napoleonem počínaje, tak i nedostatkem kvalifikovaných lidí.

V řadách francouzské armády bojovalo za napoleonských válek také mnoho cizineckých jednotek. Mezi tyto jednotky patřily jednotky Polské, Švýcarské, Španělské, Portugalské, Chorvatské, balkánské a Ilyrský pluk.
Zvláštní a elitní složku Napoleonovy armády tvořila pověstná císařská garda, která byla složena z těch nejlepších vojáků, kterým Napoleon velel. Měla však úplně odlišné povinnosti než vojáci klasické armády a dala by se přirovnat spíše k dnešním speciálním jednotkám.

Použitá literatura:
KOVAŘÍK, JIŘÍ: Napoleonova tažení I. (Vítězné roky). Třebíč 2003, 485s.
Týž: Napoleonova tažení IV. (Pád orla). Třebíč 2004, 468s.
ELLIS, GEOFFREY: Napoleon. Praha, Litomyšl 2001, 231s.
CASTELOT, ANDRÉ: Napoleon Bonaparte. Praha 1998, 557 s.
JOHNSON, PAUL: Napoleon. Brno 2003, 166s.
Réglement Concernant l’Exercice et les Manœures de l’Infanterie
du 1er Août 1791: http://gallica.bnf.fr