Dnes jsem řešil takový problém. Pokud je potřeba konzervovat (nebo podle novějších pravidel konzervovat-restaurovat) předmět řemeslně umělecký, kterým není zrovna antická váza, jakým způsobem to dělat a podle čeho se vlastně rozhodnout? Pokud si projdete literaturu ať už středoevropskou nebo anglosaskou, vždy narazíte na několik různých možných postupů včetně odborného a logického vysvětlení, které většinou dává smysl. Prvním řešením je jakási “sanační rekonstrukce”, která obnáší dnes zřejmě nejpoužívanější (a nenechme se ošálit, že to tak je jenom u nás) metodu “udělěj to tak, ať se to dá vystavit.” Víceméně na této metodě není nic špatného, pokud se k předmětu přistupuje se všemi konzervátorskými zásadami. Problém je, že předmět pak vypadá jaksi nově a nikdy se už přesně nedozvíme, která část předmětu nová je, a která není. Každopádně…opravte hodinky z poloviny 19.století tak, aby bylo jasně zřetelné, která část je původní a která je tzv.dodělávaná…Jde to, ale kdo to zaplatí? Druhou možností je dnes hojně používaná německá metoda konzervace + doplnění skeletu. Prostě se zakonzervuje to, co zbylo a abychom dodali zbytkům nějaký tvar, dotvoříme ztracenou část nějakým inertním materiálem. Také pěkné, ale krom těch zmíněných váz je to prakticky málo využitelné zvláště na mechanicky funkční předměty a předměty multimateriálové. Třetí užívanou metodou je metoda kopie, kdy se prostě vyrobí přesná kopie konzervovaného předmětu, se kterou si může dělat kdo chce, co chce. Hojně se toto dnes využívá při výstavách obrazů a různých cenných plastik a podobně. Onen zakopaný pes je v na první pohled málo postřehnutelné věci. Představte si, že jste konzervátor, který dostane v krabici zabalený “nesmírně cenný” předmět na konzervaci s tím, že to má být za měsíc hotovo. Ale co s tím… Odpověď asi tušíte. To, co je nejjednodušší a nejrychlejší, že. Nebo to můžeme udělat metodou čtvrtou - odbornou. Přimlouvám se za vysokoškolské vzdělání konzervátorů-restaurátorů…