§ 4 CÍRKEVNÍ OTCOVÉ A UČITELÉ

3/ AUTORITA SV. TOMÁŠE AKVINSKÉHO
POUŽITÁ LITERATURA:
Acta Synodalia Sacrosancti Concilii Oecumenici Vaticani II. Vol. III: Periodus tertia. Pars VII: Congregationes generales CXIX-CXXII. Città del Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 1975. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Přel. pracovní skupina pod vedením O. Mádra. 1. vyd. Praha: Zvon, 1995. JAN PAVEL II. Fides et ratio. Encyklika adresovaná biskupům katolické církve o vztazích mezi vírou a rozumem z 14. září 1998. Přel. J. Koláček a M. Kyralová. 1. vyd. Praha: Zvon, 1999.
BLANCO, A. ¿Qué es la Teología? 1. ed. Madrid: Palabra, 1990, 14. c) Las recomendaciones del Magisterio de la Iglesia en favor de la filosofía perenne y especialmente de los principios metafísicos desarrollados por Santo Tomás de Aquino, s. 172-180. PIEPER, J. Tomáš Akvinský. Přel. M. Pokorný. Praha: Vyšehrad, 1997. RAMÍREZ, S. De auctoritate doctrinali S. Thomae Aquinatis. Salmanticae: apud Sanctum Stephanum, 1952. SALAVERRI, I. De Ecclesia Christi. Scholion. De auctoritate Sancti Thomae Aquinatis. In Sacrae Theologiae Summa. I. Theologia fundamentalis. 5. ed. Matriti: Biblioteca de Auctores Cristianos, 1962, s. 784-790.

a/ Stálé doporučování sv. Tomáše Akvinského magisteriem Církve
Zvláštní autoritě mezi všemi učiteli Církve se těší sv. Tomáš Akvinský. Velký španělský teolog Otec Santiago Ramírez OP shrnul své pečlivé bádání o této Tomášově autoritě do slov: “Nikdo nemůže pochybovat, že celková nauková autorita sv. Tomáše, jak totiž vnitřní, tak i vnější na základě schválení a doporučení Církve, je mezi všemi církevními spisovateli největší v oblasti filozofické i teologické” (De auctoritate, s. 117).
Zmiňovaná vnější autorita sv. Tomáše ze strany Církve, která odpovídá jeho vnitřní autoritě, totiž autoritě jeho osoby a jeho spisů, je dosvědčena nesčetnými zásahy učitelského úřadu Církve, zvláště papežského, a to od středověku až po současného papeže Jana Pavla II. Zvláštní zmínku zde zaslouží již zmiňovaná encyklika papeže Lva XIII. Aeterni Patris (1879), která dala velký impuls tomistickým studiím v Církvi. Velmi významná byla též autorita, kterou požíval sv. Tomáš na ekumenických koncilech včetně posledního II. vatikánského koncilu. Papež Benedikt XV. shrnul tuto Tomášovu autoritu v Církvi do známého tvrzení: “Církev vyhlásila, že Tomášova nauka je její vlastní naukou” (”Thomae doctrinam Ecclesia suam propriam edixit esse”. BENEDIKT XV. Encyklika Fausto appetente die [29. 6. 1921]: AAS, 1921, vol. 13, s. 332; ještě si vysvětlíme, jak je to třeba správně chápat, aby zde nedocházelo ani k podhodnocování, ani k nadhodnocování).
Z právě uvedených vyhlášení magisteria Církve ve prospěch sv. Tomáše uveďme alespoň některá z novějších. II. vatikánský koncil jmenuje dvakrát výslovně sv. Tomáše a je to poprvé, co samotný ekumenický koncil doporučuje nějakého teologa. První doporučení se nachází v dekretu o výchově ke kněžství Optatam totius: “Potom se mají bohoslovci učit hlouběji pronikat do tajemství spásy pomocí spekulace pod vedením svatého Tomáše…” (č. 16c). Druhé zmínka o sv. Tomášovi je obsažena v deklaraci o křesťanské výchově Gravissimum educationis, která vybízí k tomu, aby se “při pečlivém sledování nových problémů a výzkumů současnosti… dalo hlouběji pochopit, jak se rozum a víra scházejí v jediné pravdě. Vzorem jsou přitom církevní učitelé, především svatý Tomáš Akvinský” (č. 10a).
Jan Pavel II. ve své poslední encyklice Fides et ratio učí o zmiňované encyklice Lva XIII. Aeterni Patris: “Po více než jednom století neztratily mnohé výroky tohoto dokumentu nic na svém významu jak z praktického, tak z pedagogického hlediska; platí to především o nesrovnatelné hodnotě filozofie sv. Tomáše. Obnovení nauky «Andělského učitele» se jevilo papeži Lvu XIII. jako nejlepší cesta k takovému způsobu filozofování, jaký vyžadovala víra” (JAN PAVEL II., Fides et ratio, č. 57, s. 61). A o něco dříve papež v téže encyklice říká o sv. Tomáši: “Učitelský úřad církve uznal a ocenil jeho vášnivé zaujetí pro pravdu;jeho nauka vždy hlásala obecnou, objektivní a transcendentní pravdu, a tak dosáhla vrcholů, «na jaké by lidská mysl nikdy nedokázala pomyslit». Může být tedy právem nazýván «apoštol pravdy». Právě proto, že bezvýhradně usiloval o pravdu, dokázal uznat její objektivitu. Jeho filozofie je opravdu filozofií bytí a nejen pouhého zdání” (tamtéž, č. 44c, s. 49).

b/ Povaha autority sv. Tomáše Akvinského
Ukázali jsme si na existenci autority sv. Tomáše. Nyní se můžeme krátce zamyslet nad tím, jaká je tato autorita. Nauka sv. Tomáše není inspirovaným slovem Božím, ani vyhlášeními magisteria, a proto není a nemůže být sama o sobě neomylnou cestou poznání pravdy, ani cestou teologicky jistou (theologice certa), nýbrž “bezpečnou cestou k dosažení pravdy” (”via tuta ad assequendam veritatem”. SALAVERRI, De Ecclesia, s. 790). Tak to vyplývá i ze samotných vyjádření magisteria ve prospěch sv. Tomáše.
V postoji k autoritě sv. Tomáše je potřeba se vyvarovat dvou extrémů, totiž minimalismu a maximalismu. Minimalismus by spočíval v tom, kdybychom chápali doporučení Církve v tom smyslu, že sv. Tomáš je předkládán pouze jako vzor upřímného křesťanského myslitele. Církev totiž nevyzdvihuje sv.Tomáše jen jako vzor, ale také a především jako učitele, tj. jeho nauku. Vyplývá to z pozorného čtení vyhlášení jejího magisteria, a to i výše citovaných slov II. vatikánského koncilu. Z koncilních akt je totiž jasné, že koncilní Otcové výslovně odmítli pouhé předkládání sv. Tomáše jako vzoru, nýbrž ho chtěli také a především podtrhnout jako učitele. (Při diskusi nad č. 16 dekretu Optatam totius kard. Leger navrhl změnu textu, kdy chtěl, aby nebyla vyžadována nauka sv. Tomáše, ale aby byl předložen pouze jako vynikající vzor badatele a tvůrce v oblasti teologie. Tento návrh neprošel a text dekretu zůstal v uvedeném bodě nezměněn. Srv. Acta Synodalia, vol. III/7, s. 710.)
Maximalismus by spočíval v tom, kdybychom se domnívali, že Církev doporučuje sv. Tomáše jako svého jediného učitele, že připisuje stejnou důležitost všem jeho tvrzením a že chápe jeho nauku jako uzavřený systém. Sv. Tomáš není totiž jediným učitelem Církve, ale jedním z mnoha, i když nejvíce preferovaným. Z jeho tvrzení se dále doporučují ty principy, které jsou důležité a základní. V této souvislosti můžeme připomenout 24 tomistických tezí, které v roce 1914 vydala Posvátná kongregace studií (S. CONGREGATIO STUDIORUM. Theses approbatae philosophiae thomisticae [27. 7. 1914]: DS 3801-3624). Konečně nauka sv. Tomáše není chápána jako uzavřená, nýbrž jako otevřená pro další rozvoj a vývoj, kdy můžeme vycházet z jejích principů a aplikovat je na nové oblasti lidského poznání.
Naši úvahu o autoritě sv. Tomáše ukončeme moudrými slovy Josefa Piepera: “Ono zvláštní, neobvyklé vyvýšení Tomáše Akvinského ze strany církevních autorit naprosto nepokládám za nějaký náhodný výsledek zpátečnických tendencí a konzervatismu či za disciplinární akt, jehož snahou je nastolit nebo udržet «duchovní jednotu» (…) Samozřejmě se nedoporučuje žádné jalové papouškování… a nikdo nechce uchovávat při životě podmíněné, překonané rysy Tomášovy nauky. (…) Přesto však platí, že toto jedinečné zdůraznění sv. Tomáše (proč ne Augustina?, proč ne Alberta Velikého nebo Bonaventury?) nemůže dost dobře znamenat nic jiného, než že v jeho díle došla pravda ve svém celku jedinečného výrazu, který nám může a má sloužit za vzor” (Tomáš Akvinský, s. 27).