Bc. Jitka Peková

Dlouho a s jistými obavami očekávaný přelom tisíciletí (historikové vědí,  že to už tady jednou bylo!) sehrál svou roli ve skutečnosti, že jsme se poslední dobou snažili zrekapitulovat svůj dosavadní život , svou existenci: každý sám za sebe, jako společnost, národ, druh Homo sapiens sapiens, jemuž byl (a stále ještě je) v nejrůznějších médiích poskytován dostatek prostoru. Dnes a denně se na nás z novin, rozhlasu a televize chrlí zprávy o úspěších, kterých jsme dosáhli na poli vědy  a techniky (tempo vývoje zejména některých oblastí nabývá vskutku závratné rychlosti a stává se tak zdrojem nemalého nadšení i obav), umění, na polích orných i válečných. Pozornosti samozřejmě neunikla ani druhá strana mince – vážné problémy dnešního světa: ekologická krize (respektive katastrofa), nepříznivé důsledky globalizace, etické otázky spojené s genetickým inženýrstvím, problémy třetího světa, … - paleta příkladů je i v tomto případě neskutečně pestrá.
Jedním v velmi často pranýřovaných jevů současnosti se se svými negativními důsledky pro jednotlivce, společnost i celou planetu stal i přehnaně spotřební (konzumní ) styl života “západní ” společnosti, do které se (alespoň v tomto ohledu) v posledních deseti letech řadíme i my (nedělejme si však iluze, jakýsi “konzum bez konzumu” u nás existoval i za minulého režimu).
Každý člověk touží po štěstí – už staří Řekové spatřovali ve štěstí nejvyšší hodnotu života, proto jejich etický příkaz zněl: “Jednej vždy tak, abys byl šťasten!” Aristippos pak spatřoval štěstí v ukájení potřeb, rozkoších těla a smyslů – tento směr se nazývá hédonismus. Jeho jemnější formou je epikureismus, který hledá štěstí v požitcích duše (ne smyslů) – tedy ve vnímání uměleckých děl, v poznání, v čistých radostech přátelství atd. V souvislosti s dnešní konzumní společností se pak hovoří zejména o tzv. radikálním hédonismu. Vedle gotických a barokních chrámů vyrůstají kolem našich měst jako houby po dešti novodobé chrámy – chrámy spotřeby: supermarkety, megamarkety a gigamarkety nejrůznějších nadnárodních společností se širokou a lákavou nabídkou mnoha druhů zboží, na celém světě navlas stejné. Už jen pouhá přítomnost kvanta zboží doslova napěchovaného do dlouhých regálů prakticky od podlahy až po strop je sama o sobě pro potenciálního kupce značně atraktivním lákadlem (rodinné výlety do supermarketů trvající klidně i celé odpoledně nejsou dnes žádnou zvláštností), přímo působí na jeho smysly a vybízí ho ke koupi, odolá málokdo. Podporována do detailu propracovanými marketingovými strategiemi a velmi účinnou reklamou, kdy je daný výrobek (v tisku, rozhlase, televizi i přímo na ulici mezi lidmi) prezentován jako něco, bez čeho náš život nemá patřičnou kvalitu (zakoupením dotyčného výrobku se naopak stává náš život rázem lepší), spotřeba – narozdíl od skutečné potřeby – neustále roste (vždyť kdo by koneckonců nechtěl být mladší, hezčí, úspěšnější, zdravější, šťastnější, … hned a bez námahy – a za dobrou cenu?!). Obdobně jako zboží v regálech supermarketů jsou masmédii nabízeny a většinou společnosti ochotně konzumovány produkty masové kultury – tato masmédii nabízená produkce se striktně řídí situací na trhu (nabídkou a poptávkou) – řečeno jinými slovy: publikum dostane přesně to, co si žádá (nebo to, o čem je díky reklamě přesvědčeno, že by si žádat mělo). Spektrum nabídky je v tomto případě velmi široké: od komiksů přes zábavné pořady nejrůznější úrovně, populární hudbu až po fenomén dnešní doby – tzv. mýdlové opery (nekonečné seriály – u nás zejména velmi oblíbené mexické a venezuelské telenovely) a “Real Show” typu Big Brother (několik lidí zavřených bez možnosti kontaktu s vnějším světem ve speciálním domě – kontejneru, kteří jsou nepřetržitě po celý den pod dohledem televizních kamer, a o jejichž setrvání či vyloučení ze hry každý večer diváci hlasují)…
Dnešní moderní společnost je založena na soukromém vlastnictví (jaké jsou jeho prameny, na tom nezáleží, vlastník může svým majetkem volně nakládat, může zbavit druhé osoby práva na jeho užívání – neporuší – li zákon, je toto jeho právo neomezené a absolutní), zisku a moci jako na pilířích své existence. Přání získávat majetek, podržet si ho a nadále úspěšně zvětšovat (tj. dosahovat zisk) jsou normy formující charakter členů této společnosti (tedy převážné většiny nás všech). Ti, kteří vlastní majetek, jsou ostatními nepokrytě obdivováni a uctíváni, ale jako jakýmsi způsobem nadřazení vzbuzují i nemalou závist. V rámci honby za majetkem a požitku z majetnického způsobu života byla (po zhroucení patriarchálního typu vlastnictví, kdy muž – byť sebechudší – byl absolutním pánem nad svou ženou a dětmi, žena pak měla majetnický vztah ke svým dětem), oblast vlastnictví rozšířena dokonce i na přátele, partnery, ostatní osoby (“můj lékař”, “můj automechanik”), zdraví, cestování, zvyky a rituály (“moje snídaně”) a v neposlední řadě i na vlastní já, které se stalo velice důležitým objektem pro naše vlastnické cítění a zahrnuje v sobě celou řadu věcí: naše tělo, jméno, sociální status, majetek, znalosti, …
Náš vztah k majetku doznal ještě jedné zásadní změny (patrná je zejména od druhé poloviny 20. století): dříve něco kupovat znamenalo, že nové má dlouho vydržet a sloužit až do úplného opotřebování (či postupně v několika dalších funkcích). Dnes je spotřeba rozbujelá, nakupování se de facto stalo nakupováním pro vyhazování (předměty na jedno použití). Ať už je předmětem koupě kapesník, nový oblek, zařízení domácnosti, spotřební elektronika či osobní automobil, bude za poměrně krátkou dobu, až jím bude majitel přesycen, odložen a vyměněn za nový (podle reklamy) lepší (hezčí, praktičtější, bezpečnější, …) model, který za čas stihne stejný osud – analogicky jsou odkládáni i partneři, přátelé, staří lidé, … - a kolotoč spotřeby nabírá stále rychlejší obrátky, zákazník směrovaný reklamou horlivě a bez rozmyslu nakupuje, ekonomové nadšeně mluví o závratném ekonomickém růstu, ekology, kteří bijí na poplach před postupující devastací planety, téměř nikdo neposlouchá, málokdo si uvědomuje, že spotřební společnosti vlastně vyrábějí odpad, jehož je zboží jen vedlejším produktem (distribuce, skladování a destrukce odpadu se přitom stala závažným problémem pro “západní” civilizaci, který má však velmi negativní dopad na ekologickou rovnováhu na celé planetě).
Patrně nejpříznačnějším příkladem dnešního jevu konzumní mentality je osobní automobil – “správný” automobil je symbolem postavení svého vlastníka, symbolem svobody (mohu se přemisťovat kdy chci a kam chci), přesto se však už v průměru za dva roky “okouká” a “je nutno” jej vyměnit za zbrusu nový. Soukromý automobil je ale zároveň také jednou z největších pohrom, jaká kdy lidstvo postihla – málokterý lidský výtvor může automobilu konkurovat v jeho destruktivní síle. V marném boji o to, aby se zvládla stále větší motorizovaná doprava ve městech, předměstích i na venkově, byly znetvořeny téměř všechny zásady architektonické harmonie. Hluk, emise, dopravní zácpy a vizuální zmatek jsou dnes v našich městech naprosto běžný úkaz, o negativním dopadu automobilové dopravy na lidské zdraví, přírodu a krajinu bylo popsáno už mnoho papíru, přesto je automobilový průmysl a průmysl s ním spojený stále na vzestupu a stal se dokonce i jakýmsi zvláštním ukazatelem “prosperity” toho kterého národa.
Preference krátkodobosti ve jménu pružnosti a inovační dynamiky (a samozřejmě i ekonomického růstu)  rozhodujícím způsobem  blokuje zodpovědnost vůči svému okolí, přírodě, sobě samým. Absence zodpovědnosti vede pozvolna, avšak neodvratně, k univerzálnímu šíření zcela nového  druhu sociálního tvora, který postupně vytlačuje ostatní druhy – tento tvor má všechny rysy obyčejného turisty: nikde nehodlá setrvat delší dobu, všemi místy pouze prochází, nemůže tudíž cítit ani tu nejmenší zodpovědnost za některá z nich. Naopak – je skálopevně přesvědčen, že všechna tato místa byla naaranžována pouze kvůli němu, jeho osobnímu pohodlí a suvenýrům, které si zde koupí a někam odveze. Jeho postoj k okolnímu světu je určen médii a reklamou, jež jsou ostatně také založeny na principu jakéhosi turistického průvodce: vše je v nich bez ladu a skladu promícháno tak, aby se prohlídka světa dala stihnout co nejrychleji a obsáhla přitom co největší počet vzrušujících a pokud možno i cenově dostupných atrakcí.
Svoboda, se kterou producenti reklamy a provozovatelé médií formují (či spíše deformují) postoj lidí k okolnímu světu (k druhým lidem i sobě samým), je vůči jakékoliv kritice téměř stoprocentně rezistentní – každý z nás má přece svrchované právo zavřít své noviny, vypnout své rádio či přepnout svou televizi na jiný kanál.

Použitá literatura:

Fromm, E.: Mít nebo být? Praha 1994.
Mishan, E. J.: Spor o ekonomický růst. Praha 1994.
Keller, J.: Kam běží běžící pás? In: Eseje o nedávné minulosti a blízké budoucnosti. Praha 1999. s.9–33.
Bělohradský, V.: Antinomie globalizace. Vzdělanostní společnost 2000. In: Eseje o nedávné minulosti a blízké budoucnosti. Praha 1999. s. 33 – 83.
Osolsobě, I.: Ostenze jako mezní případ lidského sdělování a její význam pro umění. In: Estetika 1967. s. 2 – 3.
Eco, U.: Skeptikové a těšitelé. Praha 1995.
Leško, V. a kol.: Dejiny filozofie. Bratislava 1994.