Bc.Robert Voráček

1. Co je to národ ?
Pro vymezení a určení pojmu národ existuje celá řada definic. Všechny tyto definice lze rozdělit do dvou základních skupin, vycházejících z kulturní a voluntaristické teorie. Kulturní teorie tvrdí, že pro národ je rozhodující kultura, jakožto soubor myšlenek, znaků, představ, způsobů chování a dorozumívání. Naproti tomu voluntaristická teorie říká, že národy jsou plody lidských přesvědčení, loajality a solidarity. Podle voluntaristické teorie se pouhá kategorie osob stává národem, jestliže členové této kategorie závazně uznají určitá vzájemná práva a povinnosti vůči sobě navzájem, na základě svého společného členství. Jednotlivé národy pak lze podle tradičně zaujímaného chápání sebe sama celkem přesně rozdělit mezi tyto dva náhledy. V euroatlantickém prostoru tvoří hranici mezi nimi řeka Rýn.  Zatímco pro Američany či Brity platí při definování vlastní národní identity voluntaristická teorie, Rusové a Němci na sebe nahlížejí spíše podle teorie kulturní. Pro definování národa je zde důležitý také poměr mezi individualistickými a kolektivistickými tendencemi ve společnosti daný tradičním náboženstvím. Protestanti se dokáží odpoutat od vyššího celku. Jednají individuálněji a jejich chápání národa je mnohem volnější než u katolíků. Personální a sociální podstatě člověka ovšem nemůže odpovídat ani individualismus, který uvažuje o jednotlivci izolovaně ( racionalismus a osvícenství ), ani kolektivismus, který jej nechává zcela zaniknout ve společenském dění ( Marx a komunismus ).
Národ jako všechny sociální a kulturní jevy je však konstrukcí, která v různých historických epochách hrála rozdílnou roli. Klíčové při formování dnešních národů bylo devatenácté století. Před tím  “Nic takového, jako byl masový moderní národ s agresivně totálním nárokem na loajalitu svých příslušníků, neexistovalo. Národní identita - zformovaná lokálními variantami moderní mytologie nacionalismu a tvrdě prosazovaná národními státy - fungovala jako vlastně jediná skutečně úspěšná náhražka “přirozeného” životního řádu před epochou revolucí. Nabízela novou identitu lidem vytrženým z malých lokálních komunit a vrženým do osamělé existence uprostřed anonymní masy v nových velkoměstech. Nahrazovala dokonce i  stále více sociálně se vyprazdňující náboženskou víru, zejména v její funkci regulátoru norem života v malých vesnicích a nanejvýše regionálních společenstvích.”  Lidem se v této přelomové době sociálních zmatků začal otevírat širší svět. Zároveň ale začali ztrácet ukotvení v tradičních malých komunitách a museli si ho nahradit pocitem sounáležitosti s větším celkem. Při definování nových národů pak hráli rozhodující roli historikové, kteří museli nové ( a ze značné části ještě ani zdaleka neexistující, například v Německu ) národy v dějinách “najít” a vyprávět o každém z nich příběh, ústící do současnosti, chápané jako naplnění dějin. Historici tehdy prohlásili, že děje lidí žijících na určitém území před staletími jsou i našimi ději. Zpětně tak vykonstruovali národy a účelově vykládali jejich historii podle svých vlastních postojů, aby tak mohli své dnešní národy opřít o staleté tradice a o společně sdílené hodnoty prověřené předchozími generacemi. Nahlíželi tak na historii prizmatem své doby. Dnes však již víme, že kategorie národa v dnešním slova smyslu existuje až od onoho devatenáctého století, a že například existence národů ve středověku je velice sporná. Dušan Třeštík říká tomuto procesu, v podstatě řízenému úzkou skupinou obrozenců, výmýšlení národa.
Nacionalismus od svého vzniku po Francouzské revoluci prošel až do dnešní doby pěti základními etapami.
První etapa je charakterizovaná Napoleonskými válkami a Vídeňským kongresem, na kterém však ještě nebyl národnostní princip vůbec uznáván, ačkoliv předpoklady k jeho uskutečnění již působily.
Pak nastalo pozvolna období iredentizmu, které trvalo až do konce první světové války. Nacionalizmus tehdy zvítězil v ideologické nebo kulturní oblasti. Obyčejným lidem se zdál být samozřejmý, přirozený a spravedlivý. Ještě se však neuplatnil politicky, alespoň ne všude. Východní Evropa tehdy patřila třem říším založeným na dynastii a náboženství. Nacionalizmus se však už tehdy profiloval jako politický princip, který tvrdí, že politická a národní jednotka musí být shodné.
Pod Willsonovou autoritou pak nastalo období vítězného, ale sebepodemílajícího nacionalizmu, jenž těžil ze systému nových národních států. Tyto státy však byly malé a slabé, navíc s mnoha menšinami. Měli tak slabosti bývalých říší ( podobnost mezi Rakousko-Uherskem a Československem ) a ještě k tomu slabosti nové.
Nejtragičtější byla čtvrtá etapa - etapa etnického čištění. Díky válečnému omezení informací a poválečné reakci bylo možné používat nelidských metod na dosažení shody etnických a poltických hranic, jako masového vraždění a nuceného vystěhování. Na mnoha místech východní Evropy tak došlo ke zjednodušení etnické mapy.
V posledních desetiletích dochází díky relativnímu hospodářskému zlepšení a sblížení průmyslových kultur ke zmenšování etnické nenávisti. Ne úplně a ne všude. Vývoj ve Východní Evropě byl ovlivněn marxistickou ideologií, pro kterou byl nacionalizmus v protikladu k proletářskému internacionalizmu, a tak zde není jasné, ve které etapě se zde některé národy vynořily. Například v bývalé Jugoslávii se vrátili k metodám ze čtyřicátých let. Avšak předpoklady ,na kterých vznikly národy devatenáctého století, jsou dnes již neplatné. Zcela jiná politická situace umocněná sjednocovacími a globalizačními procesy dává doufejme tušit, že doba vypjatých nacionalistických sporů minula. Žijeme na konci novověku a na začátku světověku, ve kterém se začínáme dívat na naši planetu jako na celek, proto by bylo neustálé agresivní vymezování se vůči jiným mrháním času. Neznamená to ale, že bychom měli rezignovat na svou národní identitu, na svou kulturu. Výjimečnost Evropy tkví v její mnohosti, v četnosti kultur, v pluralizmu a v partikularizmu. Čím více se Evropa ekonomicky a komunikačně sjednocuje, tím více se umocňují národní kultury. Tlak globální populární kultury vedoucí k všeobecné macdonaldizaci nevytváří jednotný kulturní superstát, ba nevede ani k jakési kreolizaci národních kultur jako jinde, zejména v třetím světě, nýbrž evropské národní kultury spíše umocňuje. Vstupem do evropských struktur  se však kromě své politické a ekonomické suverenity budeme muset vzdát i části národní identity, alespoň v té podobě, v jaké jsme ji chápali dosud. Budeme proto nuceni své češství znovu definovat z nového evropského pohledu. Dostaneme se opět do pozice jakýchsi obrozenců a nezbude nám nic jiného, než si “vymysliti český národ”.

2) Národ a muzeum
Hodnotící postoje společenských jednotek se dají rozdělit podle druhů kolektivních útvarů, které vznikly na základě přirozeného biologického spolčování, jako rodina, kmen, národ, rasa, lidstvo. Rozdíly mezi nimi jsou nejen kvantitativní, ale i kvalitativní, protože spolčovací princip má rozdílnou intenzitu a dosah. V průběhu lidských dějin se těžiště společenského života přesouvalo z jedné přirozené sociální formy na druhou. U primitivů je dosud organizačně-normativní jednotkou kmen, v kulturních oblastech přebraly jeho funkci národy. Současný člověk je sice stále mimořádně determinován rodinou, ale oním vyšším celkem, jehož součástí se cítí být, je právě národ. Pro jeho společenské aktivity je charakteristické národní prostředí. Co souvisí s národem, považuje za své. Díky tomu má každý národ svůj hodnotící profil a je možné ho považovat za kolektivní hodnotící subjekt.  U jednotlivých národů se dá těžko stanovit, ne jaké hodnoty kladou větší důraz. Všem je však společná, ikdyž v jiné intenzitě, právě ona hodnota vlastního národa, umocněná potřebou jednotlivce někam patřit. Po stotožnění se s národem by v naší stále trvající éře národních států mělo nastat také stotožnění se se státem. V naší moderní české historii však nebylo ani jedno období, kdy náš stát znamenal také náš národ, meziválečné Československo nevyjímaje. Vztah mezi českým národem a současnou Českou republikou nebude asi o mnoho lepší, když si uvědomíme rozpor na jedné straně mezi neochotou platit daně, nastoupit vojenskou službu, aktivně se zapojit do chodu společnosti, lhostejnosti k politickým poměrům a naopak euforickými oslavami vítězství našich sportovních reprezentantů, kteří jsou pokládáni za národní hrdiny, nemající ovšem vůbec nic společného s naším státem.
Duchovní roli ve vztahu národa k sobě samému by mělo zastávat Národní muzeum, jako tezaurus společných hodnot. Jestliže však tato instituce měla jedno z klíčových postavení v době národního obrození, dnes se potácí na pokraji společenského zájmu. Hodnoty a ideje, které bylo nutno vyzvednout a následně chránit v devatenáctém století, jsou dnes pro nás úplnou samozřejmostí a nedokážeme si představit, že bychom o ně měli ještě kdy bojovat. Lhostejnost veřejnosti k Národnímu muzeu není chybou veřejnosti, ale samotného muzea, které staromilsky uvízlo v době národního obrození a není schopno pružně reagovat na současnou společenskou situaci. Avšak ani v době svého vzniku nemělo Národní muzeum jasnou koncepci. Drtivá převaha přírodovědných sbírek nad sbírkami historickými, které neměli ani svého kustoda, popírala tezi, že se národ vymezuje především svými dějinami. Nejasné finanční zabezpečení, které spoléhalo na příspěvky vlastenecké šlechty, neumožňovalo intenzivnější činnost už od samého založení muzea. V polovině dvacátých let došlo dokonce k finanční stagnaci a tak musel Šternberk nabádat k podnícení obecného zájmu u nižších vrstev. Opět to dokazuje, že národní obrození bylo ve svém počátku především dílem úzké elitní skupiny.  Šternberk ve věnovací listině prohlásil muzeum za majetek celého národa českého, to jím však nikdy fakticky nebylo. Jediným skutečným národním muzeem své doby v Evropě bylo Uherské národní muzeum založené roku 1807, které vzniklo díky rozsáhlé všenárodní sbírce. Finanční situace našeho Národního muzea se nezlepšila ani po vzniku samostatného státu a otázka financování muzeí obecně není vyřešená dodnes. Je to varující především proto, že muzea jsou nevýdělečné organizace, ve většině odkázané na přísun financí z venku. V současné složité situaci znovuuvědomování si sebe sama jako národa, který se však nachází ve zcela jiném postavení než před dvěma sty lety, mohou hrát muzea opět jednu z klíčových rolí. Aby však mohla nadále plnohodnotně fungovat, musí svou činnost obrátit více k široké veřejnosti, pozvednout svou ztracenou prestiž a nově definovat své úkoly.

3) Ideologické zneužití muzea
Muzeum je pro zneužití jakoukoliv ideologií mimořádně vhodná instituce. Muzejní sbírky nemají svou axiologickou podstatu samy od sebe. Tato podstata se jim musí teprve připsat. A právě v tomto momentu vzniká prostor pro nejrůznější matení, překrucování, prezentování polopravd a šíření nejrůznější propagandy.
První náznaky tohoto jevu uloženého v samé podstatě muzea se objevily už v devatenáctém století, kdy politické a národnostní poměry ve střední Evropě vtiskly některým zemským muzeím politicko národní ráz. Tato muzea pak sloužila jako základny pro prosazování ne vždy jednoznačně definovatelného pojmu “národní zájem”.
Dvacáté století pak přineslo zneužívání muzeí nacionalistickými, nacistickými, komunistickými a jinými totalitními ideologiemi. Vedle muzeí přírodovědných, které šířily rasistické ideje, byla zneužívána především muzea historická a archeologická, jež měla dokazovat věk svého národa, jeho sídelní kontinuitu potažmo právo na dané území, a jeho historii vykládat podle předem určených východisek. Národopisná muzea pak měla pomocí svých fondů podporovat zachování “čistého národního rázu”.
Nejpropracovanější systém využívání muzeí pro propagandistické účely, jejich přetvořením na učebná zařízení, je muzejní pedagogika. Ta se rozvinula v Německé demokratické republice, kde dokonce definovala požadavky na příslušné vzdělání muzejních pedagogů v marxismu-leninismu, marxisticko-leninské historiografii, pedagogice a psychologii.
V současné době dochází k masovému využívání muzeí jako ochránců národní jednoty v zemích třetího světa, které jakoby kopírovaly evropské procesy devatenáctého století, při hledání vlastní národní identity.
Obrana proti možnému zneužití muzeí je v jejich přísném vázání se pouze k vědecké a kulturní zodpovědnosti a v odhlédnutí od přehnaných národních citů. Muzea by měla usilovat o vytvoření kritické identity, což vyžaduje zvlášť produktivní kritiku minulosti a současnosti.

4) Závěr
Domníván se, že postavení národ v dnešním hodnotovém žebříčku není nijak nízké. Problémem jsou spíše představy starší generace, která na současnost stále nahlíží myšlenkovým paradigmatem devatenáctého a prví poloviny dvacátého století, ve kterém byl národ nedotknutelnou modlou. Tento pohled je však v éře světověku opuštěn.

Použitá literatura :
Coreth, E.: Co je člověk. Zvon, Praha 1996
Černý, J.: Národ, národnost a národní výchova. Státní nakladatelství, Praha 1923
Engliš, K.: Národ a stát. Olomouc 1923
Gellner, A.: Národy a nacionalismus. Hříbal, Praha 1993
Hanuš, J.: Národní muzeum a naše obrození. Praha 1921
Křen, J.: Historické proměny češství. Praha 1992
Masaryk, T, G.: Problém malého národa. Čin, Praha 1947
Palouš, R.: Světověk. Vyšehrad, Praha 1990
Patočka, J.: Náš národní program. Evropský kulturní klub, Praha 1990
Třeštík, D.: Mysliti dějiny. Paseka, Praha Litomyšl 1999
Týž : Češi, jejich národ, stát, dějiny a pravdy v transformaci.