POUŽITÁ LITERATURA:
JAN PAVEL II. Fides et ratio. Encyklika adresovaná biskupům katolické církve o vztazích mezi vírou a rozumem z 14. září 1998. Přel. J. Koláček a M. Kyralová. 1. vyd. Praha: Zvon, 1999. KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY. Instrukce «Donum veritatis» o církevním povolání teologa. Úvod J. kard. Ratzinger. Přel. Š. M. Filip. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1999.
BENSON, R.H. Neviditelné světlo. Přel. V. Pražák. 4. vyd. Brno: Vetus Via, 1997, povídka Zelený plášť, s. 11-18. BLANCO, A. ¿Qué es la Teología? 1. ed. Madrid: Palabra, 1990. FILIP, Š. M. Věda víry. Amen, 2001, roč. 5, č. 1-2, s. 42-48. JOURNET, Ch. Conoscenza e inconoscenza di Dio. Trad. di D. Valeri. 2. ed. Milano: Edizioni di Comunità, 1959. RODRÍGUEZ, V. El conocimiento que el hombre tiene de Dios. In PIOLANTI, A. (a cura di) S. Tommaso Teologo. Ricerche in occasione dei due centenari accademici. Città del Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 1995, s. 127-137.

Teologie, kterou se budeme zabývat, ja pouze jedním specifickým druhem lidského poznání Boha. Je proto vhodné, než přejdeme pouze k ní samotné, abychom se alespoň krátce zastavili u různého spektra lidského poznání Boha. Tento obecnější pohled nám také umožní vidět teologii v kontextu jiných druhů lidského poznání Boha, tj. plnějším způsobem. Některé otázky, které nyní pouze načrtneme, budeme později probírat podrobněji.

§ 1 PŘIROZENÉ POZNÁNÍ BOHA
Známý anglický katolický kněz a spisovatel Robert Hugh Benson má ve své vynikající knize Neviditelné světlo (The Light Invisible) povídku nazvanou Zelený plášť. Hlavní hrdina této povídky-kněz vypráví, jak jako chlapec putoval lesem, až došel na mýtinu, a jak se mu tam dostalo zvláštního vidění, kdy se mu celý svět ukázal jako obrovský plášť. Říká přímo: “Stál jsem na pokraji dlouhatánského pláště z jakési zelené látky. Měl jsem volný výhled na veliký kus této látky, ale zároveň jsem si uvědomoval, že látka se táhne dál až téměř do nekonečna. A na tomto velikém zeleném plášti se skvěly nesčetné výšivky - rovné, hlínově zbarvené pruhy po obou stranách, které zase přecházely do tmavší a reliéfní zeleně. Přímo uprostřed ležel bledý achát, mistrně všitý do pláště jemnými tmavými stehy, nahoře pak se klenula modrá podšívka tohoto hedvábného roucha. Uvědomoval jsem si, že plášť je nad pomyšlení rozměrný a že tu stojím jakoby v jednom jeho záhybu…, ale jasněji než cokoliv jiného mi vyvstala v mysli jistota, že tento plášť tu nebyl pohozen, ale že zakrývá nějakou Osobu. A právě když mi vytanula tato myšlenka, reliéfní tmavozelený pruh se lehce zavlnil, jako by nositel pláště se v té chvíli pohnul, a na tváři jsem pocítil závan Jeho pohybu…” Spisovatel Benson vyjádřil takto obrazným způsobem skutečnost, že Bůh je nejhlubším způsobem vepsán do stvořeného světa: vždyť on vše, co je, stvořil, udržuje v existenci a řídí.

1/ PŘEDVĚDECKÉ, SPONTÁNNÍ POZNÁNÍ BOHA
Bůh je tedy nejniternějším a nejvyšším způsobem přítomen ve světě. Stačí proto, když se člověk poněkud zahledí pod povrch věcí, když dokáže “uskutečnit přechod od jevu k základu”, aby dospěl k poznání toho, že Bůh existuje, tj. k poznání Boží existence, a do určité míry i k poznání toho, jaký je Bůh, tj. k poznání Božích vlastností. Toto poznání Boha člověkem je možné nejenom proto, že Bůh je v nás a kolem nás nejvyšším způsobem přítomen, ale také kvůli tomu, že nám zároveň dává veliký dar, kterým můžeme uskutečnit onen “přechod od jevu k základu” a vyčíst ho ze stvořeného světa, totiž náš rozum (ratio).
Pokud mnozí lidé k tomuto poznání Boha nedochází, není to z toho důvodu, že by Bůh ve světě dostatečně nezářil, ani kvůli tomu, že by neměli dostatečný prostředek rozumu k odhalení této Boží záře ve světě, nýbrž proto, že duchovní zrak jejich rozumu je zakalen hříchem, že nechtějí toto poznání.
Poznání Boha, o kterém jsme nyní hovořili, je poznáním, které je vlastní (alespoň v možnosti) každé lidské osobě jako bytosti rozumové (ens rationale), tedy obdařené rozumem, který se spontánně, samovolně, ptá na příčiny věcí, a to nejenom na nějaké druhotné příčiny, ale také a především na poslední a nejvyšší příčiny všeho. Jak píše krásně papež Jan Pavel II. ve své encyklice Fides et ratio, “člověk hledá něco absolutního, co by mohlo dát smysl a odpověď všemu, na co se ptáme: nějaké vyšší jsoucno, které je základem každé věci”. Mluvíme proto o tzv. spontánním či předvědeckém přirozeném poznání Boha.

2/ VĚDECKÉ, FILOZOFICKÉ POZNÁNÍ BOHA
Pokud rozumové pátrání pro příčinách a smyslu, které je vlastní každému člověku, nabude podoby přesného, rigorózního, myšlení, postupujícího podle přísného logického řádu a s pevnou soudržností nauky, nemluvíme již o předvědeckém či spontánním poznání, nýbrž o poznání vědeckém. Pokud se toto vědecké poznání nezastavuje pouze u druhotných příčin, ale jde až k posledním a nejvyšším příčinám, hovoříme pak o specificky filozofickém poznání.
Bůh jako nejvyšší a poslední příčina všeho se tak stává předmětem nejenom předvědeckého, spontánního poznání, nýbrž i vědeckého, filozofického poznání. Toto filozofické poznání Boha se od jeho spontánního poznání neliší ani tak obsahem, i když mnohé skutečnosti, které spontánní poznání poznává jen in nuce (v jádře), tj. nerozvinutě, poznává jasněji a výslovněji, ale především svým způsobem, který je přísně logický a v každém svém kroku rozumově odůvodněný. Filozofické poznání Boha je tak pouze jakýmsi vědeckým “znovuprojitím cesty”, kterou již dříve urazilo spontánní poznání Boha. I z toho je patrné, že spontánní a filozofické poznání Boha nestojí ve vzájemném protikladu, nýbrž ve vzájemné kontinuitě, návaznosti, kdy filozofické poznání Boha vychází z jeho poznání předvědeckého a zahrnuje ho v sobě.

§ 2 NADPŘIROZENÉ POZNÁNÍ BOHA
Přirozené poznání Boha na základě jeho stvořeného světa, kterým jsme se právě zabývali, je ovšem poznáním značně nedostatečným: nejenom, že k němu kvůli hříchu dospívají pouze nemnozí, ale je také poznáním Boha jaksi “zvenku” a neumožňuje přímý kontakt s živým a osobním Bohem. Za této situace Bůh sám vychází člověku vstříc a odhaluje mu ve zjevení své nitro: v Božím zjevení, které vrcholí příchodem Ježíše Krista, vtěleného Božího Syna, na tento svět. A Bůh se člověku pouze nezjevuje, nýbrž mu také svou milostí umožňuje, aby na toto jeho zjevení odpovídal vírou (fides): tak Božímu zjevení odpovídá v nás to, co svatý apoštol Pavel nazývá “duchem zjevení”.

1/ PŘEDVĚDECKÉ, SPONTÁNNÍ POZNÁNÍ BOHA
Když člověk s pomocí Boží milosti odpovídá na Boží zjevení svou vírou, odpovídá skutečně jako člověk, tedy jako bytost rozumová. Proto je takřka spontánně veden k tomu, aby nejenom věřil, tj. nejenom souhlasil s Boží zjevenou pravdou, ale zároveň k tomu, aby uvažoval o tom, v co věří. Instrukce Kongregace pro nauku víry o církevním povolání teologa Donum veritatis to vyjadřuje slovy: “Svou podstatou víra apeluje na rozum, protože odhaluje člověku pravdu o jeho cíli a cestu, jak k tomuto cíli dojít. I když zjevená pravda převyšuje všechny naše způsoby vyjadřování a naše poznání je nedokonalé pro vyjádření její velikosti, která nemůže být nikdy plně pochopena, zve nicméně rozum, Boží dar daný k přijetí pravdy, aby vstoupil do jejího světla, a stal se tak schopným v určité míře pochopit to, čemu uvěřil…” Instrukce to pak označuje za “dynamismus, vepsaný do samotné víry”.
Instrukce Donum veritatis pak vedle dynamismu víry zdůrazňuje také dynamismus lásky, když píše: “v úkonu víry totiž člověk poznává dobrotu Boha a začíná ho milovat, a láska pak touží poznat stále lépe toho, koho miluje”.
Nadpřirozené poznání Boha, které u každého věřícího křesťana vychází a má vycházet z dynamismu jeho víry a lásky, můžeme pak označit za předvědecké čili spontánní nadpřirozené poznání Boha. Není těžké si všimnout, že existuje obdoba mezi tímto nadpřirozeným spontánním poznáním Boha a jeho spontánním poznáním přirozeným.

2/ VĚDECKÉ, TEOLOGICKÉ POZNÁNÍ BOHA
I nadpřirozené spontánní poznání Boha na základě jeho zjevení může dosáhnout přísnosti a přesnosti, a to zvláště za pomoci filozofie, a stát se poznáním vědeckým, které se v tomto případě nazývá poznáním specificky teologickým. To je tedy ona teologie, na kterou se v dalších úvahách zúží náš výklad. Je to věda, která usiluje o to, jak bude ještě později hlouběji vysvětleno, aby bránila Boží zjevenou pravdu proti jejím odpůrcům, chápala, nakolik je to možné, její tajemství a usuzováním vyvozovala z těchto tajemství pravdy, které jsou v nich virtuálně čili zavinutě obsaženy. Sv. Augustin proto říká, že této vědě se připisuje to, že skrze ni “se spasitelná víra, která vede k pravé blaženosti, rodí, živí, obhajuje a upevňuje”.
Obdobně jako v případě přirozeného poznání Boha, i teologické poznání se neliší od nadpřirozeného spontánního poznání Boha ani tak obsahem jako spíše svým způsobem, svou metodou. Opět je pouze jakýmsi vědeckým “znovuprojitím cesty”, kterou již dříve prošel prostým způsobem každý věřící křesťan jakožto uvažující a milující bytost. Teologické poznání tak vychází z předvědeckého poznání věřícího člověka a zahrnuje ho v sobě.

3/ MYSTICKÉ POZNÁNÍ BOHA
Teologické poznání Boha je jistě vyšší než jeho filozofické poznání, ale nepřestává být poznáním na lidské úrovni, neboť do Bohem zjevených pravd, přijímaných vírou, se snažíme hlouběji pronikat zvláště za pomoci filozofie. V oblasti nadpřirozeného poznání Boha na základě jeho zjevení však máme ještě vyšší poznání, s kterým se můžeme setkat především v životě světců a jenž je již poznáním do značné míry božským, a tímto poznáním je poznání mystické. Toto poznání je darem Ducha Svatého, na jehož základě se při něm dosahuje až jakési soupřirozenosti čili sourodosti (connaturalitas) s Božími zjevenými tajemstvími. To pak působí, že se v tomto mystickém poznání Boží tajemství pouze nepoznávají, ale přímo zkušenostně, experimentálně, zakoušejí.

§ 3 NEBESKÉ POZNÁNÍ BOHA
Vůbec nejvyšší lidské poznání Boha se netýká již tohoto pozemského života, ale života za hranicemi smrti a věčnosti: je to poznání svatých v nebi, které bývá také nazýváno blaženým patřením (visio beatifica), neboť toto poznání je zdrojem nesmírného a nevýslovného štěstí, blaženosti, nebešťanů.
Písmo svaté se o tomto nebeském poznání vyjadřuje na mnoha místech a různými způsoby. Mluví tak také o vidění Boha “tváří v tvář” (1 Kor 13,12); o tom, že Boha “potom poznám dokonale, podobně, jak (Bůh) poznává mne” (1 Kor 13,12), a že Boha “budeme vidět tak, jak je” (1 Jan 3,2). Tato vyjádření poukazují především na to, že se bude jednat o bezprostřední a přímé poznání Boha. Obrazně a ne bez narážky na Bensonovu povídku, o níž jsme se zmiňovali na počátku, můžeme říci, že závěs, který na této zemi více či méně halí Boží tvář, se po smrti v nebi odhrne a my na tuto tvář budeme hledět přímo.
Právě zmiňovaná bezprostřednost čili přímost v poznání Boha je tím nejcharakterističtějším rysem blaženého patření, a tak také tím, čím se nejvíce odlišuje od ostatních druhů lidského poznání Boha. To se týká i nejvyššího lidského poznání Boha zde na zemi, kterým je, jak jsme si už říkali, poznání mystické, neboť ani v jeho případě se nejedná o poznání bezprostřední, nýbrž o poznání zprostředkované určitými stvořenými účinky. O bezprostřednosti nebeského poznání Boha učí se svou nejvyšší učitelskou autoritou papež Benedikt XII. Ve své dogmatické konstituci Benedictus Deus píše totiž o tom, že duše všech svatých “viděli a vidí Boží podstatu intuitivním nazíráním tváří v tvář, bez zprostředkování nějakého stvoření, které by přitom bylo předmětem vidění, ale Boží podstata se jim ukazuje bezprostředně, nezahaleně, jasně a otevřeně”.
Jako Božímu přirozenému zjevení v jeho stvoření odpovídá v nás Boží dar světla rozumu a Božímu nadpřirozenému zjevení Boží dar víry, tak nebeskému zjevení koresponduje v nás Boží dar tzv. světla slávy (lumen gloriae). Toto světlo slávy neobyčejným způsobem povyšuje náš rozum nad jeho přirozené hranice, takže je skutečně schopen patřit na Boha “tváří v tvář”.

§ 4 BOŽÍ SEBEPOZNÁNÍ
Ani nebeské poznání Boha “tváří v tvář”, o němž jsme právě hovořili, není dokonalým a zcela vyčerpávajícím poznáním Boha. I v nebi zůstává Bůh pro nás tajemstvím, tedy tím, kdo nás nekonečně přesahuje. Existuje však jedno poznání Boha, které je tímto jeho dokonalým a zcela vyčerpávajícím poznáním. Toto poznání není ovšem lidským poznáním, nýbrž je to poznání, jenž má sám o sobě samotný Bůh, neboli Boží sebepoznání.
Já poznávám, ale nejsem svým poznáním: je rozdíl, a ne totožnost, mezi mnou samotným a mým poznáním. Oproti tomu Bůh je bytostí zcela jednoduchou, což znamená, že v něm není rozdílu mezi ním samotným a jeho vlastnostmi a činnostmi: Bůh není pouze milosrdný, ale on je svým milosrdenstvím, je Milosrdenství samo; Bůh jenom nemiluje, ale on je svou láskou, je Láska sama. Obdobně můžeme říci, že Bůh pouze nepoznává, ale je svým poznáním, je Poznání samo. Boží sebepoznání je tedy Bohem samotným, pouze nahlíženým z jistého úhlu pohledu.
Připomenutí Božího sebepoznání na konci naší první části o poznání Boha je důležité, neboť nám ukazuje na to, jak toto Boží sebepoznání je nejvyšším vzorem a zdrojem veškerého lidského poznání Boha. Lidské poznání Boha je tak nižší či vyšší účastí na samotném Božím sebepoznání.

Přehledné zobrazení:
BOŽÍ SEBEPOZNÁNÍ

Nebeské poznání Boha: nebeské zjevení Boha ó světlo slávy

Nadpřirozené poznání Boha: Boží zjevení ó víra
Mystické poznání Boha
Vědecké, teologické poznání Boha
Předvědecké, spontánní poznání Boha

Přirozené poznání Boha: stvořený svět ó rozum
Vědecké, filozofické poznání Boha
Předvědecké, spontánní poznání Boha