POUŽITÁ LITERATURA:
CANO, M. Opera. Divisa et praefatione illustrata a H. Serry. Patavii: Apud Joannem Manfrć, 1734. SANCTUS THOMAS AQUINAS. Summa theologiae. Ed. altera. Cinisello Balsamo (Milano): Edizioni Paoline, 1988 [dále: S. Th.].
BLANCO, A. ĘQué es la Teología? 1a ed. Madrid: Palabra, 1990. CONGAR, Y. M. J. La Foi et la Théologie. Tournai: Desclée, 1962. ILLANES MAESTRE, J.L. Teología. II. Fuentes de la Teología. In Gran Enciclopedia Rialp. Madrid: Rialp, 1975, tomo XXII, s. 242-247. LANG, A. Církev - sloup a opora pravdy. Fundamentální teologie. K vyd. připr. D. Němec. Kapitolami o kritériích a ekumenismu doplnili O. Štampach a D. Němec. Předmluva D. Němec. 1. vyd. Olomouc: Velehrad, 1993. XIBERTA, B. M. Introductio in sacram theologiam. Matriti: Consejo Superior de Investigaciones Científicas, 1949.

V některých vědeckých oborech, např. v historii, sociologii či psychologii, se setkáme s tím, že se do značné míry zakládají na lidských svědectvích, na zprávách obdržených od druhých, a že z nich do značné míry vycházejí. Tato svědectví musí však být zaznamenána v určitých smyslově vnímatelných památkách, pramenech, jejichž pravost a hodnověrnost je dokázaná a jasná: v těchto pramenech se ona svědectví tak mohou ověřit a studovat. Např. údaj o založení pražského biskupství čerpáme z různých listin a kronik, jejichž pravost je zaručena. Ve vědecké literatuře je odkaz na tyto prameny uveden v bibliografii a v poznámkách pod čarou či na konci textu.
Také teologie se zakládá na svědectví, i když na Božím svědectví, na Božím zjevení, takže i ona se obdobně opírá o své prameny, v nichž je toto Boží svědectví, toto Boží zjevení, zaznamenáno: vždyť toto zjevení nepřichází k nám lidem přímo, ale skrze prostředníky, jejichž charakter nositelů Božího poselství je zaručen určitými vnějšími znameními, zvláště zázraky a proroctvími, a kteří po sobě zanechali určité dokumenty a památky. A to jsou právě ony teologické prameny.
Je tudíž zapotřebí stanovit, co je těmito teologickými prameny, jaká je jejich hodnota a váha, jaké jsou jejich vzájemné vztahy a jaká jsou jejich kritéria. Předtím je ovšem nutné zastavit se u těchto teologických pramenů obecně.

§ 1 POJEM TEOLOGICKÉHO PRAMENE

Tak, jako i v jiných případech (např. v otázce samotné Církve či oběti mše svaté), otázka teologických pramenů nebyla systematičtěji studována, dokud nebyla zpochybněna a problematizována. Setkáváme se proto s tím, že se po celý středověk Boží zjevená nauka klidně přijímá bezprostředně od Církve, od jejího učitelského úřadu, a že teprve protestantská reformace se svým principem “sola Scriptura” (”jenom Písmo svaté”) vede k hlubšímu zkoumání teologických pramenů jako takových. My sice máme jakési náčrty této otázky už u církevních Otců, zvláště u svatého Augustina, u velkých středověkých scholastiků, zvláště u svatého Tomáše Akvinského (S. Th. I, q. 1, a. 8, ad 2), u středověkých kanonistů a ve starých papežských dokumentech, a to v podobě snahy o určení autorit (auctoritates) teologie a jejich hierarchie, ale je to až velký teolog španělského zlatého století (siglo d’oro) a Tridentského koncilu Melchor Cano OP (ca. 1509-1560), který jako první vypracoval systematický traktát o teologických pramenech. Jedná se o jeho slavné a geniální dílo De locis theologicis (O teologických místech), které bylo poprvé publikováno posmrtně, v roce 1563.
V I. knize tohoto svého díla Melchor Cano píše také, co je to vlastně “locus theologicus” (”teologické misto”): “Avšak jako Aristoteles předložil v Topikách obecná místa jako sídla a známky důkazů (quasi argumentorum sedes et notas), z nichž se získává veškeré dokazování ke každé disputaci, tak my předkládáme určitá zvláštní teologická místa jako domovy všech teologických důkazů (tanquam domicilia omnium argumentorum theologicorum), z nichž teologové získávají všechno své dokazování buď k potvrzení, nebo k vyvrácení” (De locis theologicis, l. I, cap. ult. In CANO, Opera, s. 2). Teologické místo je tedy podle Melchora Cana sídlo či domov teologických důkazů (sedes seu domicilium argumentorum theologicorum), odkud teologové berou důkazy k potvrzení svých tezí nebo k vyvrácení tvrzení odpůrců.
Toto pojetí teologického místa odpovídá velmi atmosféře svého vzniku, totiž atmosféře polemik s protestanty v 16. století. Dnešní pohled na věc je méně polemický a dává se přednost názvu “teologický pramen” (”fons theologiae”), neboť více než k polemice se přihlíží k budování teologického systému. Tento teologický pramen můžeme charakterizovat jako prostředek, obrazně kanál, skrze něhož teologie získává svůj obsah. A protože teologie se především zakládá na Božím zjevení, plyne z toho, že teologické prameny jsou ty prostředky, kanály, skrze něž se předává, uchovává a vykládá Boží zjevení.

§ 2 ROZDĚLENÍ TEOLOGICKÝCH PRAMENŮ

Teologické prameny jsou různé a mají různou hodnotu a váhu, takže je dělíme. Už Melchor Cano ve svém díle De locis theologicis dělí teologická místa na deset:
- Vlastní místa (loca propria):
- základní: 1. Písmo svaté;
2. apoštolská Tradice;
- deklarativní: 3. katolická Církev;
4. koncily, zvláště ekumenické;
5. římská církev (papež);
6. církevní Otcové;
7. scholastičtí teologové a kanonisté.
- Cizí místa (loca aliena), připsaná (adscripta), “jakoby od jiného vyžebraná” (”velut ex alieno emendicata):
8. přirozený rozum;
9. filozofové a civilní právníci;
10. lidské dějiny
(srv. tamtéž).
Následující autoři mají rozdělení teologických pramenů více či méně shodné nebo odlišné. My se přibližně budeme držet rozdělení kardinála Yvesa Congara OP (srv. CONGAR, La Foi, s. 144-145) a dělíme prameny na konstitutivní a interpretační čili deklarativní. Nemluvíme již o cizích pramenech (rozum, filozofie apod.), protože hrají, jak jsme si již vícekrát ukazovali, úlohu nástrojovou a pomocnou: vždyt i sám Cano je nazývá cizími a připsanými.
Rozdělení teologických pramenů na konstitutivní a interpretační odpovídá dvojí základní fázi Božího zjevení: první je ta fáze, kdy se Bůh postupně, v průběhu věků, zjevuje a odhaluje; druhá je pak ta fáze, kdy toto Boží zjevení, uzavřené smrtí posledního apoštola, je živým způsobem předáváno z generace na generaci. První fázi Božího zjevení odpovídají konstitutivní teologické prameny, totiž Písmo svaté a apoštolská Tradice. Druhé fázi Božího zjevení odpovídají interpretační teologické prameny, totiž učení magisteria čili učitelského úřadu Církve, liturgie, církevní Otcové a učitelé, nauka teologů, kanonické právo, sensus fidelium, duchovní zkušenost věřících, zvláště světců, křesťanské umění a jiné.
Všechny interpretační prameny teologie můžeme označit společným názvem jako svědky posvátné Tradice, nebot jsou těmi, skrze něž se tato Tradice projevuje a v nichž se odráží. Protože však podmětem Tradice je celá Církev a úkonem Tradice je celý život Církve, jak si to ještě ukážeme, až budeme mluvit o posvátné Tradici, můžeme také interpretační teologické prameny, tyto svědky posvátné Tradice, shrnout do toho, že se vlastně jedná o Církev jako pokladnici a opatrovatelku Božího zjevení, čili o Církev jako “sloup a pevnou oporu pravdy” (1 Tim 3,15): o Církev, jejíž učitelský úřad ja neomylný při střežení, výkladu a definování Boží zjevené pravdy, a jež jako celek všech věřících je neomylná ve vyznávání této zjevené pravdy, kterou přijímá a snaží se uvádět do svého života. Tento učitelský úřad Církve a tento život celé Církve pak dávají vzniknout různým dokumentům a památkám, tj. teologickým pramenům.

§ 3 ZÁKLADNÍ METODOLOGICKÁ PRAVIDLA VZHLEDEM K TEOLOGICKÝM PRAMENŮM

1/ UČENÍ CÍRKVE JE VŽDY APOŠTOLSKÉ
Náleží k neporušitelnosti (indefectibilitas), dané Bohem Církvi, že v každé historické době je učení Církve věrným zrcadlem kázání apoštolů. Ještě předtím, než se pustí do teologického bádání, má tak katolický křesťan jistotu, a to natolik, nakolik naslouchá Církvi, že má slovo spásy v jeho celistvosti. Přistupuje tudíž ke studiu teologických pramenů ne proto, že by neznal obsah křesťanské víry, ale kvůli tomu, aby si prohloubil znalost toho, co již s jistotou zná. Vědomí této skutečnosti sice nečiní studium teologických pramenů zbytečným nebo nadbytečným, neboť jeho prostřednictvím lidská mysl získává důvěrnější vztah k Boží zjevené pravdě a nahlíží ji detailněji a v aspektech, které jí při běžné katechezi či kázání utíkají, ale na druhé straně ji osvobozuje od nezdravého historického kriticismu, od snahy pěstovat bádání pro ně samotné a také od strachu, že při časové omezenosti lidského života neobsáhne nikdy celou Tradici.

2/ JEDNOTA VŠECH TEOLOGICKÝCH PRAMENŮ
Protože jednotlivé teologické prameny tvoří části a projevy jediného procesu, kterým je předávání, uchovávání a výklad Božího zjevení, má teolog k svým jednotlivým pramenům přistupovat tak, aby si byl zároveň vědom, že jsou součástí celku. Má tudíž jednotlivé teologické prameny studovat ve světle dalších teologických pramenů, např. při četbě Písma svatého přihlížet k tomu, co v dané oblasti řekli svatí Otcové, církevní učitelé a učitelský úřad Církve. Biblické knihy, spisy církevních Otců, liturgické texty apod. jsou jistě texty hluboce lidské, které mají bezprostřední literární smysl, jenž může být zachycen každým čtenářem a k jehož hlubšímu chápání může napomoci užití metod literární kritiky a jazykové analýzy. Je však stejně jisté, že, omezíme-li se pouze na tento druh bezprostřední četby a a na tyto metody, připravíme se o veliké světlo, vycházející z dalších pramenů, a tak naše bádání učiníme obtížnějším, snadněji se vystavíme omylům a zvláště nepochopíme plný smysl některých textů. Vždyť za všemi teologickými prameny je různým způsobem přítomen jeden a tentýž Bůh, nejvyšší zdroj a záruka jejich základní jednoty a harmonie.

3/ MAGISTERIUM JAKO «BLÍZKÉ PRAVIDLO» TEOLOGIE
Vyhlášení a definice magisteria čili učitelského úřadu Církve, zaručené pomocí Ducha Svatého, jsou autentickým, neboli autoritativním výkladem Písma svatého a posvátné Tradice, a jsou proto “blízkým pravidlem” (”norma proxima”) teologické práce (srv. PIUS XII.Encyklika Humani generis: DS 3884). Studium teologických pramenů se má tudíž začít studiem učení církevního magisteria a v jeho světle se pak má přikročit k studiu Písma svatého, církevních Otců a jiných teologických pramenů. Tak výslovnější a jasnější definice, k nimž dospělo magisterium v průběhu věků, nám pomáhají hlouběji pochopit to, co je v ostatních pramenech často obsaženo pouze implicitním a temným způsobem (srv. tamtéž: DS 3886). Tím se však nechce říci, že studium ostatních teologických pramenů má jediný či základní účel v dokazování toho, jak obsah vyhlášení magisteria se skutečně nachází v pokladu Božího zjevení, nýbrž opravdu to, že se tyto ostatní prameny mají zkoumat ve světle nauky učitelského úřadu Církve. Kdo by se chtěl věnovat bádání Písma svatého a posvátné Tradice a přitom opomíjel magisterium Církve, by vlastně neuznával řád a vzájemnou harmonii, o nichž chtěl samotný Bůh, aby vládly mezi těmito třemi skutečnostmi, a tak by se velmi snadno vystavoval omylu.

4/ HIERARCHIE OSTATNÍCH TEOLOGICKÝCH PRAMENŮ
Ve studiu ostatních teologických pramenů zaujímá absolutní prvenství Písmo svaté, které bylo plným právem nazváno duší veškeré teologie (srv. LEV XIII. Encyklika Providentissimus Deus; II. VATIKÁNSKÝ KONCIL. Konstituce Dei Verbum, 24). Hned poté přicházi na řadu liturgie Církve, neboť způsobem neobyčejně živým a úplným svědčí o víře a životě Církve, a spisy církevních Otců, kteří jsou pro svou blízkost apoštolské době privilegovanými svědky Tradice. Dále následují díla velkých učitelů Církve a teologů, kanonické právo, sensus fidelium, duchovní zkušenost věřících, zvláště světců, křesťanské umění atd.
V některých teologických disciplínách může navíc získat zvláštní důležitost určitý teologický pramen, který je jinak v ostatních disciplínách méně významný, např. kanonické právo v morální teologii nebo duchovní zkušenost věřících v spirituální teologii.