POUŽITÁ LITERATURA:
JAN PAVEL II. Fides et ratio. Encyklika adresovaná biskupům katolické církve o vztazích mezi vírou a rozumem z 14. září 1998. Přel. J. Koláček a M. Kyralová. 1. vyd. Praha: Zvon, 1999. KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY. Instrukce «Donum veritatis» o církevním povolání teologa. Úvod J. kard. Ratzinger. Přel. Š. M. Filip. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1999.
SANCTUS THOMAS AQUINAS. Summa theologiae. Ed. altera. Cinisello Balsamo (Milano): Edizioni Paoline, 1988 [dále: S. Th.].
ARTIGAS, M. Introducción a la Filosofía. 4. ed. Pamplona: EUNSA, 1995. BLANCO, A. ¿Qué es la Teología? 1. ed. Madrid: Palabra, 1990, 18. Unanimidad y pluralismo: dogma y opinión en la ciencia de la fe, s. 200-208. FILIP, Š. «Nemo theologus nisi philosophus». Úloha filosofie v teologii podle encykliky Fides et ratio. Akta Společnosti Tomáše Akvinského, 2001, č. 1, s. 22-38. MORALES, J. Introducción a la Teología. Pamplona: EUNSA, 1998, Cap. XIV, 7. El pluralismo teológico, s. 268-273. NICHOLS, A. The Shape of the Catholic Theology. An Introduction to Its Sources, Principles, and History. Edinburgh: T&T Clark, 1995, Part Two: The Role of Philosophy in Theology, s. 39-95. OLS, D. Le Cristologie contemporanee e le loro posizioni fondamentali al vaglio della dottrina di S. Tommaso. Città del Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 1991, Proemio, s. 7-14. TANQUEREY, A. Synopsis theologiae dogmaticae. Tomus secundus: De Fide, de Deo uno et Trino, de Deo Creante et Elevante, de Verbo Incarnato. 29. ed. Recognovit R. de Geofffre. Parisiis-Tornaci-Romae: Desclée et socii, 1959, De Fide. Pars altera: de Theologia seu scientia fidei, s. 189-221.

ÚVOD
Říkali jsme si, že v klasickém teologickém sylogismu je premisa maior vzata z filozofie a premisa minor z Božího zjevení, na které odpovídáme vírou. Z toho plyne, že, je-li pro teologii konstitutivní a ustavující víra, je pro ni zároveň ustavující filozofie, i když samozřejmě v závislosti na víře a v podřízenosti víře. Obrazně můžeme říci, že zde dochází k jakémusi duchovnímu sňatku mezi Božím zjevením čili Božím slovem, přijímaným vírou, na jedné straně a filozofií, poznávanou rozumem, na straně druhé: k duchovnímu sňatku, který historicky začal, když evangelium proniklo do helénského prostředí s jeho vyspělou filozofickou kulturou. Pokud jsme tudíž věnovali v předcházející části našich úvah pozornost vztahu mezi teologií a vírou, musíme se nyní zabývat vztahem mezi teologií a filozofií.

§ 1 POJEM FILOZOFIE
Slovo filozofie vzniklo složením ze dvou řeckých slov, totiž z podstatného jména sofia (σοφία) = moudrost a ze slovesa filein (φιλεĩν) = milovat. Podle své slovní, neboli etymologické definice je tudíž filozofie láskou k moudrosti.
Připraveni vyjasněním slovní definice filozofie můžeme přejít k její vlastní věcné definici. Tato věcná definice zní: filozofie je poznání všech věcí z jejich posledních čili nejvyšších příčin, získané přirozeným světlem rozumu. Tato definice obsahuje všechny tři předměty vědeckého poznání. Tak materiálním předmětem filozofie jsou všechny věci čili všechno, co je. Formálním předmětem quod filozofie jsou poslední, neboli nejvyšší příčiny, neboť z jejich zorného úhlu se dívá na všechno, co je. Konečně formálním předmětem quo filozofie je přirozené světlo rozumu.
I na tuto věcnou definici filozofie můžeme pohlížet, podobně jako na věcnou definici teologie, z hlediska subjektivního a objektivního. Z hlediska subjektivního je filozofie filozofickým myšlením, neboli schopností, habitus, přesného vědeckého myšlení, které usiluje o dosažení posledních příčin všeho; z hlediska objektivního je pak filozofie určitým filozofickým systémem, a je tak vlastně plodem prvního subjektivního hlediska filozofie jako filozofického myšlení. Svatý Otec Jan Pavel II. ve své encyklice Fides et ratio zdůrazňuje prvenství filozofického myšlení před filozofickým systémem: “Ve skutečnosti musí každý filozofický systém, i když je úctyhodný jako celek bez jakýchkoli chyb, přiznat prioritu filozofickému myšlení, z něhož odvozuje svůj původ a jemuž má přiměřeně sloužit.” Je tomu tak proto, že člověk je vždy více než jeho díla.V následujícím pojednání o filozofii jako nástroji teologie nebudeme tak filozofii ani tolik chápat jako filozofický systém, nýbrž především jako schopnost filozofického myšlení.

§ 2 FILOZOFIE JAKO NÁSTROJ TEOLOGIE
Název “filozofie jako nástroj teologie” může dát vzniknout dojmu, že zde máme nejprve teologii, která až poté využívá filozofii jako svůj nástroj. Tento dojem je však nesprávný a nepřesný, neboť z toho, co jsme si říkali výše, plyne, že filozofie je ustavujícím a zakládajícím prvkem teologie: vždyť teologie vzniká až tehdy, když se Boží slovo setká a “zasnoubí” s filozofií. Vyjádření “filozofie jako nástroj teologie” chce tedy říci, že v teologii stojí filozofie ve službě Božího slova, ve službě víry.

1/ TEOLOGIE POTŘEBUJE A ZUŠLECHŤUJE FILOZOFII
Někdy se ozývají námitky, že užíváním filozofie v teologii dochází k znevažování božské nauky, k jakémusi míchání vína s vodou. Jiní naopak tvrdí, že zde dochází k znevažování filozofie, protože se stává pouhou služkou teologie: vždyť je známé úsloví scholastiků o tom, že “philosophia est ancilla theologiae” (“filozofie je služkou teologie”). Na tyto námitky můžeme odpovědět podobenstvím: Když byl Pán Ježíš na svatbě v Káni Galilejské a proměnil velké množství vody ve vína, došlo k tomu, že se voda stala ušlechtilým vínem a toto víno nebylo něčím nehodnotným kvůli tomu, že k jeho vzniku bylo použito vody. Podobně filozofie je svou službou Božímu slovu povýšena do vyššího řádu, takže ani neznehodnocuje Boží slovo, nýbrž mu slouží, ani se sama neznehodnocuje, ale naopak zušlechťuje.
Sv. Tomáš Akvinský upřesňuje, že teologie nepotřebuje filozofii nutností absolutní, ale relativní, totiž vzhledem k omezenosti našeho rozumu, “který věcmi poznanými přirozeným světlem rozumu… je snáze veden k tomu, co přesahuje rozum”.
Možnost spolupráce mezi filozofií a teologií je dána tím, že světlo víry i světlo rozumu pochází od Boha, a že tak mezi nimi vládne a má vládnout harmonie, tj. soulad odlišných skutečností: aniž by se rozum a víra vzájemně míchaly, přecházely jedno v druhé a ztrácely svou vlastní identitu - víra zůstává vírou a rozum zůstává rozumem -, spojují se ve vzájemném přátelství a spolupráci. Encyklika Fides et ratio mluví v této souvislosti o “pohybu v kruhu” (“circularis progressio”) mezi Božím slovem a filozofií: “Protože však Boží slovo je pravda, není možné, aby k jeho lepšímu pochopení nepřispívalo lidské hledání pravdy, to jest filozofování, respektující přitom své vlastní zákony. Nejde jen o to jednoduše použít v teologické argumentaci toho či onoho pojmu nebo nějakého zlomku filozofického systému; rozhodující je, aby věřící rozum při hledání pravdy užíval své schopnosti myšlení v rámci postupu, který počíná od Božího slova a následně se snaží dosáhnout jeho lepšího pochopení. Pak je jasné, že když se rozum pohybuje mezi těmito dvěma póly – Božím slovem a jeho hlubším pochopením -, je téměř držen a jakoby veden, aby se vyhýbal cestám, jež vedou mimo zjevenou pravdu a nakonec mimo pravdu vůbec; ba je dokonce povzbuzován, aby prozkoumal cesty, o nichž neměl ani tušení, že by se po nich mohl vydat. Z tohoto pohybu v kruhu s Božím slovem filozofie vychází obohacena, protože objevuje nové a neznámé oblasti.”
Ona harmonie mezi rozumem a vírou a následně mezi teologií a filozofií je jen součástí širší harmonie:
vykoupení = milost = víra = teologie
stvořeni přirozenost rozum filozofie.

2/ ÚKOLY FILOZOFIE V TEOLOGII
“Teologie se utváří jako věda víry ve světle dvojího metodologického principu: je to auditus fidei a intellectus fidei.” Auditus fidei, neboli pozitivní teologie se snaží stanovit obsah zjevení, a to zkoumáním Písma sv., svědků posvátné Tradice a dokumentů učitelského úřadu Církve. Intellectus fidei, neboli spekulativní teologie usiluje pochopit obsah zjevení, a to rozumovým uvažováním. V obou těchto fázích jediného teologického bádání se uplatňuje filozofie, jak si to nyní postupně ukážeme.

a/ Filozofie a auditus fidei
Jak už bylo naznačeno, auditus fidei čili pozitivní teologie zkoumá Písmo sv., různé texty svědků posvátné Tradice (spisy církevních Otců a učitelů, liturgické texty apod.) a dokumenty církevního magisteria, přičemž je nutné, aby se toto všechno správným způsobem vyložilo, interpretovalo. Tomu pak napomáhá filozofie tím, že zkoumá a vymezuje strukturu poznání a řeči, dodává pravidla správného výkladu, neboli hermeneutická pravidla a vyjasňuje ty pojmy, které jsou v těchto textech a dokumentech vzaty z určité filozofické tradice.

b/ Filozofie a intellectus fidei
Ještě důležitější úlohu než v auditus fidei hraje filozofie v intellectus fidei, neboli v spekulativní teologii, jak to již vyplývá z toho, že zde dochází k hlubšímu proniknutí do obsahu zjevení za pomoci rozumové reflexe.
Nejprve můžeme vidět, že filozofie dokazuje základy víry, totiž tzv. praeambula fidei (Boží existence, jeho vševědoucnost a pravdomluvnost, nesmrtelnost lidské duše) a již zmiňované motivy věřitelnosti (motiva credibilitatis), tj. vnější znamení, zvláště zázraky a proroctví, která doprovázejí samotné Boží zjevení a ukazují na jeho věrohodnost.
Filozofie dále poskytuje jakési pochopení pravd víry čili Božích tajemství, a to rozborem a pochopením jednotlivých rozumových pojmů užívaných v těchto Božích pravdách (např. pojmů osoba a přirozenost v tajemství vtělení Syna Božího) a hledáním analogie těchto pravd s pravdami přirozeně poznatelnými, jejich vzájemného propojení i jejich spojení s poledním cílem člověka.
Filozofie také vyvrací námitky odpůrců pravd víry, kdy ukazuje na jejich falešnost nebo alespoň nenutnost.
Konečně filozofie dává teologii vědecký charakter, neboť forma sylogismu, kterou teologie vyvozuje své konkluze, je poskytnuta filozofickou logikou a v klasickém teologickém sylogismu je premisa maior vzata z filozofie. Filozofie dále napomáhá vědeckému charakteru teologie tím, že její konkluze navzájem systematicky uspořádává.

§ 3 FILOZOFIE A MAGISTERIUM
Aby filozofie mohla skutečně plnit svou úlohu být nástrojem teologie, nemůže se jednat o jakoukoliv filozofii. Kdybychom např. do výše uvedeného vzoru klasického teologického sylogismu dosadili jako premisu maior místo tvrzení: “Každý člověk je svobodný”, tvrzení opačné, totiž soud: “Člověk není svobodný”, - a skutečně se vyskytují filozofické směry, které popírají lidskou svobodu -, dospěli bychom ke konkluzi: “Kristus není svobodný.” To je pak závěr, jenž se svými dalekosáhlými destruktivními důsledky (není-li Kristus jako člověk svobodný, nejsou jeho skutky záslužné a my nejsme vykoupeni) zjevně odporuje pravdám víry.
Dříve, než začneme užívat určitou filozofii pro obranu a výklad Božího slova, je tudíž zapotřebí, abychom správným způsobem rozlišili, zda tato filozofie je ve shodě s tímto Božím slovem čili Božím zjevením. A protože oficiálním a autentickým, neboli Kristovou autoritou vybaveným strážcem a vykladačem Božího zjevení je učitelský úřad Církve čili magisterium, připadá tomuto magisteriu i úloha autentickým způsobem posoudit a vyhlásit, zda určitý filozofický směr je v souladu či v nesouladu s Božím slovem.
Magisterium tedy neposuzuje určité filozofické názory na základě jejich vnitřní pravdivosti, nýbrž na základě jejich shody či neshody s Božím zjevením: vždyť Církev není filozofkou, ale je, jak jsme si právě říkali, strážkyní a vykladatelkou Božího zjevení. Tato shoda s Božím zjevením je jistě vnějším kritériem (filozofie má pak svá vnitřní kritéria, kterými je již zmiňovaná vnitřní pravdivost věcí, nahlížená přirozeným světlem rozumu); je to však nicméně velmi důležité kritérium pravdivosti určitých filozofických názorů, protože Boží zjevená nauka se opírá o “autoritu samotného zjevujícího Boha, který nemůže být oklamán ani klamat”.
Můžeme ještě dodat, že, když Církev kritizuje určité filozofické názory, není to v rozporu s vědeckým charakterem teologie, ale naopak to přispívá k její vědecké přísnosti a přesnosti. U každé vědy totiž její závěry, neboli konkluze musejí být v souladu s jejími principy. Principy teologie jsou pravdy víry. Kdyby pak teologie přijala za svou pomocnici a družku filozofii, s jejíž pomocí by dospěla k závěrům, které jsou v rozporu s pravdami víry, dostaly by se její závěry do rozporu s jejími principy, což je nevědecké.
Papež Jan Pavel II. ve své poslední encyklice Fides et ratio, a to v její páté kapitole nazvané Výroky magisteria v oblasti filozofie, podává přehled konkrétních vyhlášení magisteria v oblasti filozofie. Tato vyhlášení, pocházející převážně z 19. a 20. století, jsou jak negativní, kdy kritizují určité filozofické názory pro jejich neslučitelnost s Božím slovem, tak i pozitivní, kdy naopak určitou filozofii doporučují pro její soulad s Božím zjevením (to se týká zvláště filozofie sv. Tomáše Akvinského).