Bc. Lenka Ryšicová

Úvod
Za téma své práce jsem si zvolila problematiku vzniku muzeí v přírodě. Odhalit impulsy, které vedly k tomu, že něco, co do té doby bylo bráno jako normální součást života, co bylo vidět na každém kroku, začalo mít pro lidi hodnotu muzejního sbírkového předmětu. K tomu je však zapotřebí, alespoň pro základní představu, uvést na počátku práce stručný historický přehled o zakládání muzeí tohoto druhu. Proběhlo ve dvou velkých vlnách, první na konci 19.století a druhé od 60.let 20.století. Práce  se věnuje pouze první vlně. V druhé části proto charakterizuji 19.století z několika různých hledisek, tím čím bylo typické. Závěrečná část je věnována zamyšlení nad významem vzniku těchto muzeí.

Historie vzniku muzeí v přírodě
První projevy zájmu evropských muzeí o lidovou kulturu spadají již do 60.až 70.let 19.století. Již před touto dobou se ve sbírkách muzeí ojediněle nacházely sbírkové předměty z okruhu lidové kultury, byly to však předměty něčím zvláštní, takové, které zaujaly na pohled ( např. sváteční oděvy ). Nemohly však podat pravdivý obraz života venkovského lidu. Tento způsob budování muzejních sbírek byl ovlivněn především romantismem v národopisném bádání.
Ke změně dochází v 70.až 80.letech 19.století, v době rychlého rozvoje průmyslu, ve vědeckém bádání se pak prosazují nové směr, zejména pozitivismus, odmítající jakékoli formy romantizujícího bádání. V důsledku toho je prosazována snaha poznat skutečný život venkova, vznikají první etnografické sbírkové fondy, prvá oddělení etnografie a dokonce již i první samostatná etnografická muzea. Přes pozitivistickou snahu popsat a doložit obyčejný život venkova, se v těchto muzeích stále udržovala tendence ukazovat atraktivní předměty – kroje, lidové umění.
Ke vzniku muzeí v přírodě přispěly taktéž světové a jubilejní výstavy, na nichž se velkou atrakcí staly modely i skutečné skupiny lidových staveb.
Kolébkou muzeí v přírodě se pak stávají Skandinávské země. Dominance skandinávských muzeí v přírodě spočívá z velké míry v jejich počtu, do konce 2.světové války zde vznikly čtyři pětiny z celkového počtu všech muzeí v přírodě v Evropě.
Za nejstarší muzeum v přírodě je považován švédský Skanzen, založený Dr. Arturem Hazeliem, který byl otevřen 11.října 1891. V Norsku počátky muzeí v přírodě jsou datovány do roku 1887, kdy lékař Anders Sandvig zakládá muzeum Samdvigské Samlinger. V roce 1902 bylo v Norsku zpřístupněno veřejnosti další muzeum v přírodě, Norsk Folkemuseum. Prvním dánským muzeem v přírodě bylo muzeum v Lyngby v Kodani otevřené roku 1901 a celonárodní finské muzeum v přírodě vznikalo od roku 1909 na mořské výspě zvané Seurasaari.
V období mezi světovými válkami vznikají muzea v přírodě i  v jiných zemích Evropy, jmenujme alespoň muzeum v Rize z roku 1924 a Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm založené roku 1925.
Druhé expanzivní období budování muzeí v přírodě začíná po druhé světové válce. Na území SSSR v pobaltských republikách, vznikají muzea spojená s životem významných osob sovětské historie. Ale i v Maďarsku, Polsku, Německu, Belgii, Rakousku, Švýcarsku, USA, atd. V naší zemi dochází k expanzivnímu rozvoji muzeí v přírodě v 70.a 80.letech minulého století.

Charakteristika 19.století
V předchozí části jsem zvýraznila několik pojmů ( romantismus, pozitivismus, rozvoj průmyslu ), které považuji za důležité impulsy pro zájem o lidovou kulturu a jež se staly základem pro vznik nového druhu muzejnictví.
Racionální ideály osmnáctého století, prosazované především osvícenstvím, zeslábly a Evropu zachvátil romantismus se svým zájmem o středověkou historii,tajemnost, ale také o přírodu, folklór. Mimořádný význam pro vývoj romantismu měl švýcarský myslitel Jean Jacques Roussea, jenž začal hlásat návrat k přírodě jako jedinou možnou záchranu civilizace.
Mnohem více se přírodě váže německý romantismus, spojený se jmény spisovatelů a filozofů jako Johann Gottfried Herder, Johann Wolfgang Goethe, Fridriech Schiller, Gotthold Ephraim Lessing, Friedrich Wilhelm Schelling, Fichte.  Vzniká naturalismus nebo také naturfilozofie, která zahrnuje myšlenkové směry, jež připisují přírodě rozhodující nebo dokonce výlučnou roli. Z výše jmenovaných rozvíjí tuto linii zejména Schelling.
K těmto rysům se v 19.století přidružil také nacionalismus, zejména u národů, které toužily po politickém sjednocení, nezávislosti a vysvobození z národního útlaku. Nacionalismus tehdejší doby byl výraznější složkou života člověka ve srovnání s dneškem. Navíc se téměř překrýval s pojmem etnická identita a byl vůdčí myšlenkou v procesu etnického ztotožnění jednotlivce s národním celkem, byl součástí vlastenectví. Tehdejší mravnost vybízela každého, aby poměr k vlastnímu etnickému společenství nejen uchovával a kultivoval, nýbrž i bránil a bojoval za něj i za cenu fyzických ztrát. Nacionální myšlení proto nemohlo minout oblast, kterou ve stručnosti nazýváme národopis, to znamená zájem o kulturu a sociální život všedního dne lidí, kteří určitý národ tvoří. V době vrcholu tzv. národopisného hnutí v letech 1891 – 1895,kdy se uskutečnila celonárodní příprava na Národopisnou výstavu českoslovanskou, nacionalismus inspiroval národopisnou činnost velmi silně.
Dalším důležitým impulsem pro snahu zachránit co nejvíce z oblasti lidové kultury byla zajisté industrializace venkova. Již v 18.století se mění agrární charakter evropské civilizace v industriální tím, že stále více lidí z venkova odcházelo za  snadnější obživou a i jistým pohodlnějším životem do měst. Druhá polovina 19.století přináší v rámci technicko-vědecké revoluce množství převratných objevů, které se mimo jiné odrazily i v životním stylu nejširších vrstev obyvatel vyspělých států. Od poslední čtvrtiny 19.století je dalším charakteristickým jevem vnitřní migrace obyvatelstva, jež způsobuje rychlý nárůst počet obyvatel měst – urbanizaci.
Druhá polovina 19.století neznamenala jen rozklad romantismu na jednotlivé proudy, ale také rozvoj duchovních směrů, které byly jistým způsobem s romantismem spojeny. Ve filozofii, stejně jako v přírodních i společenských vědách měl mimořádní význam pozitivismus, který se duchovně opíral o filozofické dílo Augusta Comta, o evolucionismus Charlese Darwina, o vývojovou teorii Herberta Spencera a o empirickou filozofii Johna Stuarta Milla. Pozitivismus vyžaduje od každé vědy, aby nejen vycházela pouze z faktů jako smyslově vnímatelných skutečností, ale aby se omezila jen na jejich zjišťování a spojování prostřednictvím zákonů.

Význam vzniku muzeí v přírodě
Muzea v přírodě jsou dnes jednou z významných forem muzejní prezentace, která usiluje o vědecky podloženou interpretaci života lidu v minulosti. Pro období mnou zvolené však tato funkce tak výlučně brána nebyla.
Podle mého šlo na konci 19.století a počátku 20.století především prostřednictvím takového muzea o přihlášení se ke svému národu, k jeho společné historii, tradicím, kultuře, o snahu vyjádřit svou identitu, tedy vyjádřit vztah něčeho s něčím. Tento postoj je ovlivněn především nacionalismem, který se projevoval zejména v druhé polovině 19.století, jenž přikládá nepodmíněnou hodnotu vlastnímu národu či národnosti.
Nesmíme však také zapomenout na naturfilozofii, na její návrat k přírodě, který neznamená, pokud bychom použili expresivní příklad navrácení se do jeskyně, ale v chápání městského člověka návrat právě na venkov, který byl pro městského člověka tolik přitažlivý.

Použitá literatura:

Štika,J.-Langer,J.: Československá muzea v přírodě. Martin, Osveta a Ostrava, Profil 1989.
Kol.: Národopisná muzea v přírodě – teoretická a muzeologická východiska k realizaci. Rožnov p.R. 1981.
Kol.: Mýtus českého národa aneb národopisná výstava českoslovanská 1895. Praha, Littera Bohemica 1996.
Waidacher,F.: Príručka všeobecnej muzeológie. Bratislava, SNM 1999.
Sokol,J.: Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů. Praha, Vyšehrad 1998.
Coreth,E.: Co je člověk? Praha, Zvon 1996.
Anzenbacher,A.: Úvod do filozofie. Praha, SPN 1991.
Heidegger,M.: Bytí a čas. Praha.