Bc. Petra Mašitová

Ludwig Wittgenstein patří k nejvýznamnějším a nejvíce citovaným myslitelům 20. století, ačkoli během svého života uveřejnil několik málo desítek stran textu. Bibliografie Wittgensteinovy literatury čítá již několik tisíc titulů, a stále jsou uveřejňována nová pojednání. Wittgenstein je také, jako pravděpodobně jediný, označován za zakladatele dvou filosofických směrů – logického pozitivismu a jazykové analytické školy.

Stručný životopis

“Můj život je vlastně velmi šťastný! Až na období, kdy je  proklatě nešťastný.”

L. W. se narodil dne 26. 4. 1889 ve Vídni, tehdy hlavního města Rakouska-Uherska, v rodině velmi úspěšného a bohatého podnikatele Karla Wittgensteina.  Je jedním ze sedmi dětí. W. rodina finančně podporovala umělce např. secesního malíře G. Klimta nebo hudebníka G. Mahlera. W. měl nejprve soukromou výchovu a od roku 1903 navštěvoval reálku v Linci, kterou ukončil v roce 1906. Ve stejném  roce začal studovat inženýrská studia na Technické vysoké škole v Berlíně-Charlottenburku. Po dvou letech odešel z Německa do Anglie, kde nedaleko Glossopu pracoval na výzkumném programu. Zabýval se konstrukcí draků a balónů, ale také vývojem pohonných motorů. Některé jeho myšlenky byly technicky využity za druhé světové války. Kromě techniky se zajímal o matematiku, logiku a filosofii. “V této době…uchvátila jej náhle filosofie…tak silně a tak zcela proti jeho vůli, že trpěl silně dvojím a rozporným vnitřním voláním, že si připadal jako rozpolcený. Přešla přes něj jedna z těch přeměn, jichž měl ve svém životě ještě mnoho prodělat, a otřásla celou jeho bytostí.”
V roce 1912 se W. zapsal na Trinity College v Cambridge a seznámil se s B. Russellem, G. E. Moorem a  J. M. Keynesem. Po vypuknutí první světové války se přihlásil jako dobrovolník do rakousko-uherské armády, ve které sloužil až do roku 1918. Během války byl několikrát povýšen, specializoval sena dělostřelectvo. Ke konci války padl do italského zajetí. Krátce předtím dokončil své významné, a jediné vydané za jeho života, dílo Tractatus logico-philosophicus. V roce 1920 působí W. jako zahradnický pomocník v klášteře Klosterneuburg u Vídně, v letech 1920-1925 je učitelem na několika obecných školách v zapadlých rakouských vesnicích. V letech 1929-1947 (s krátkou přestávkou za 2. světové války, kdy působil opět jako dobrovolník v lékařské laboratoři v nemocnici v Newcastlu) působil v Cambridge v Anglii, kde přednášel filosofii. V roce 1947 se stáhl do ústraní a 29. 4. 1951 umírá. V roce 1953 vyšla teprve jeho Filosofická zkoumání.

Tractatus logico-philosophicus

“Myslím, že jsem naše problémy definitivně vyřešil.”

V úvodu Tractatu W. říká: “Kniha se zabývá filosofickými problémy a ukazuje – jak se domnívám – že kladení těchto problémů spočívá na nepochopení logiky našeho jazyka. Celý smysl by se dal shrnout do těchto slov: co se vůbec dá říci, dá se říci jasně; o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet.” Dále poznamenává: “…pravdivost zde sdělených myšlenek se mi jeví nepochybná a definitivní.” Myslí si, že “problémy v podstatném vyřešil s konečnou platností.”  W. zastává názor, že není možné zabývat se filosofií, pokud se nejprve nebudeme zabývat jazykem. Je důležité vědět, zda filosofické otázky nebo otázky vůbec mají nějaký smysl. Musíme poznat jak jazyk funguje, jak se promítá do našeho myšlení a jakým způsobem se vztahuje ke světu. Ve svém díle definuje svět takto: Svět je všechno to, co se má tak a tak.  Svět je také souhrn faktů, ne věcí. Skutečností, faktem je existence stavů věcí. Věcný stav je spojení předmětů (věcí). Pro věc je bytostnou vlastností, že může být součástí věcného stavu.
Zde je zřejmé, že W. navazuje na Russellovu teorii logického atomismu. S věcí se to nějak má, je-li součástí faktu. Věc známe z jejích možných vztahů, které může zaujímat k jiným věcem. Když znám všechny možnosti výskytu dané věci, znám věc samu skrze její formu. Může-li se věc vyskytovat v elementárních faktech, musí být tato možnost ve věci samé. To, co je logické, nemůže být pouze možné. Logika se zabývá každou možností a všechny možnosti jsou její fakta. Jako si prostorové předměty nemůžeme myslet vně prostoru a časové vně času, právě tak si žádný předmět nemůžeme myslet vně jeho spojení s jinými předměty. Mohu-li si předmět myslet ve spojujícím vztahu elementárního faktu, pak si jej nemohu myslet vně možnosti tohoto spojujícího vztahu. Všechny existující předměty a jejich logické formy tvoří logický prostor. Svět má proto určitou logiku, protože svět tvoří fakta v logickém prostoru. A jak se tedy jazyk vztahuje ke světu? Pomocí W. teorie zobrazování! Myslíme pomocí zobrazování. Obraz je model skutečnosti, ve kterém jednotlivé prvky modelu odpovídají jednotlivým předmětům a tyto prvky jsou ve vzájemných vztazích. Vzájemné propojení prvků obrazu tzn. jejich strukturní uspořádání je formou zobrazení. Skutečnost a obraz mají společnou logickou formu. Myslíme o něčem ve světě - myslíme o faktu – myšlenka je logickým obrazem tohoto faktu, a je možné vyjádřit myšlenku výrokem v nějakém jazyce. Slova jsou ve větách uspořádány tak, že odpovídají uspořádání prvků v obraze a ty, jak již víme, odpovídají struktuře předmětů (faktů) ve světě. Je možné toto formulovat také tak, všechny smysluplné věty se skládají z logické formy a ze znaků, které zastupují předměty zobrazené v myšlenkách. Svět, myšlení a jazyk jsou navzájem propojeny identitou logické formy. Verifikace, resp. falzifikace vět jazyka se uskutečňuje srovnáním struktury slov ve větě se strukturou myšleného obrazu a strukturou skutečnosti. A nyní vlastní W. slova: To, co musí mít každý obraz (ať jakékoli formy) společné se skutečností, aby ji mohl zobrazovat  - ať správně nebo nesprávně -, je logická forma, tj. forma skutečnosti. Logickým obrazem faktů je myšlenka. Souhrn pravdivých myšlenek je obrazem světa. Ve větě se myšlenka vyjadřuje smyslově vnímatelným způsobem. Věta je obraz skutečnosti. Možnost věty spočívá na principu zastoupení předmětů znaky. Mou základní myšlenkou je, že “logické konstanty” nezastupují.
Existují dva  extrémní případy výroků. Jedny jsou pravdivé bez ohledu na pravdivostní hodnotu svých prvků – věty tautologické (výroky logiky a matematiky); druhým případem jsou výroky nepravdivé bez ohledu na pravdivostní hodnotu svých prvků – kontradiktorické (jsou nesmyslné, protože nezobrazují nic ve světě). Tautologie a kontradikce nezobrazují žádný možný stav věcí, protože tautologie připouští každý stav a kontradikce žádný. Z W. filosofie vyplývá příklon k empirismu a scientismu. Souhrn pravdivých vět je veškerá přírodní věda (nebo souhrn přírodních věd). V kontextu W. filosofie je možné mluvit jen o tom, co spadá do říše faktů, protože nic jiného nemá smysl. Takže většina filosofických výroků je nesmyslná (rozhodujeme o smyslu, nikoli o pravdivosti). Filosofie má vymezovat to, co je myslitelné. Má (tj. filosofie – pozn. PM) vymezovat to, co je myslitelné, a tím i to, co je nemyslitelné. To, co je nemyslitelné, má vymezovat z vnitřku tím, co je myslitelné. Bude vymezovat to, co nelze říct, tím, že jasně ukáže, co říci lze. Všechno, co vůbec může být myšleno, může být myšleno jasně. Všechno, co se dá vyslovit, dá se vyslovit jasně.
W. Tractatus se skládá, jak jsme již poznali, z číslovaných, krátkých a podle výrokové logiky naprosto nezpochybnitelných vět. Na konci díla W. celou tuto perfektní stavbu zpochybní a zároveň vyzve čtenáře k vlastní úvaze: Moje výroky se vysvětlují takto: kdo mi porozumí, ten nakonec zjistí, že jakmile se skrze ně – po nich – dostane nad ně, že jsou nesmyslné. (Musí obrazně řečeno, odhodit žebřík, jakmile se po něm dostane nahoru.) Musí tyto výroky překonat, potom uvidí svět správně.

Etika

“Byl jsem velmi otevřený, takže si myslí, že jsem ten nejarogantnější ďábel, který kdy žil…”

Jak jsem již upozornila, podle W. ve svých myšlenkách zobrazujeme fakta světa a vyjadřujeme je ve větách. Smysluplné věty obsahují pouze empirické pojmy (zástupce věcí) a logické funkce. Z tohoto vyplývá, že celek pravdivých vět tvoří přírodovědu. Z tohoto pohledu ovšem se mravní slova ukazují jako slova beze smyslu, protože nezastupují empirická fakta a nevyjadřují ani logické funkce. Etika si totiž klade otázku po nejvyšší hodnotě, po nejvyšším dobru. Ale slova vyjadřují pouze fakta a ta mají hodnotu pouze relativní, a nikoli absolutní. A tak pokud etika hovoří o absolutních hodnotách, je nesmyslná. W. tento problém řeší tak, že etiku vyčleňuje z oblasti vědy a filosofie.
Podle W. nesmí byt smysl myšlen imanentně: Smysl světa musí spočívat vně něho. Na světě je všechno tak, jak to je, a vše se děje tak, jak se to děje; v něm žádná hodnota není – a kdyby byla, pak by neměla žádnou hodnotu. Je-li nějaká hodnota, která má hodnotu, pak se musí nacházet vně všeho dění a faktického bytí. Neboť všechno dění a faktické bytí je nahodilé. Co je činí nenáhodným, se nemůže nacházet ve světě; neboť jinak by to bylo opět náhodné. Musí se to nacházet vně světa. Při této příležitosti je možné využít W. analogie s okem a zorným polem: Řekneš, že je tomu zcela tak jako s okem a zorným polem. Ale oko ve skutečnosti nevidíš. A na zorném poli nic nevede k závěru, že je viděno okem. Tj. svět by byl zorným polem, smysl a hodnota nepatří zornému poli, ale oku, které není součástí zorného pole.
Proto také nemohou být žádné věty etiky. Věta nemohou vyjadřovat noc vyššího. Je jasné, že etika se nedá vyslovit. Etika je transcendentální. A vůle jako fenomén zajímá jen psychologii.
W. chápe mravní skutečnost nekognivisticky, spíše jako něco nevyslovitelného, neuchopitelného až mystického. Cítíme, že i kdyby byly zodpovězeny všechny možné vědecké otázky, nebyly by naše životní problémy vůbec dotčeny. Jistě by pak nebyly žádné otázky; a právě to je odpověď. Řešení problému života pozorujeme na tom, že tento problém zmizí. Existuje ovšem nevyslovitelné. To se ukazuje, to je mystično.
O mravní skutečnosti sice nelze mluvit, ale je možné chápat filosofické Já jako existujícího nositele mravního chtění: Filosofické Já není člověk, ani lidské tělo nebo lidská duše, o které pojednává psychologie, nýbrž metafyzický subjekt, hranice – nikoliv část světa.
Tuto subkapitolu zakončím slovy z W. přednášky o etice: Chci tím říci toto: nyní vidím, že tyto nesmyslné výrazy nebyly nesmyslné snad proto, že jsem ještě nenašel správné výrazy, nýbrž, že jejich nesmyslnost je spíše jejich vlastní podstatou. Vždyť jejich pomocí jsem chtěl právě dosáhnout toho, abych překročil svět, což rovněž znamená, že jsem chtěl překročit i smysluplnou řeč. Cosi mě ponoukalo zaútočit proti hranicím jazyka, obdobně jako cosi podněcovalo všechny lidi, kteří se kdy pokusili psát anebo mluvit o etice nebo náboženství. Toto útočení proti hranicím naší klece je zcela a naprosto beznadějné. Pokud etika tryská z přání něco říci o posledním smyslu života, o absolutním dobru a o tom, co je absolutně hodnotné, dotud nemůže být žádnou vědou. Nic z toho, co vypovídá, nerozmnožuje v žádném smyslu naše vědění. Je však dokladem určité tendence v člověku, které si nemohu vysoce nevážit a jíž bych se za žádnou cenu nechtěl posmívat.
W. tedy vymezil oblast etiky nikoli tím, co o ní řekl, ale tím, že o ní mlčel. O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.

Filosofická zkoumání

“Celý mrak filosofie se kondenzuje do kapky učení o jazyku.”

W. v předmluvě charakterizuje Filosofická zkoumání takto: V tom, co následuje, uveřejňuji myšlenky – sediment filosofických zkoumání -, které mě zaměstnávaly v posledních 16 letech. Týkají se mnoha předmětů: pojmů významu, chápání, věty a logiky, základů matematiky, stavů vědomí a jiného. Sepsal jsem všechny tyto myšlenky jako poznámky, krátké odstavce. Někdy v delších řetězcích vztahujících se k stejnému předmětu, někdy tak, že přeskakuji v rychlém střídání od jedné oblasti k jiné…A to ovšem souviselo s povahou tohoto zkoumání samotného. To nás totiž nutí procestovávat rozlehlou myšlenkovou oblast křížem krážem všemi směry. – Filosofické poznámky této knihy představují jakoby množství náčrtů krajiny, které vznikly v průběhu těchto dlouhých a spletitých cest…Před dvěma roky mě však okolnosti vedly k tomu, že jsem znovu pročítal svoji první knihu a vysvětloval její myšlenky. Tu mi náhle začalo připadat, že bych měl ony staré myšlenky uveřejnit spolu s novými: že těmto posledním se může dostat správného osvětlení jen protikladem k mému starému myšlení a na jeho pozadí.
Z výše uvedeného vyplývá, že se sice změnil způsob a metoda W. uvažování, ale hlavní požadavek zůstal nezměněn – stále jde o objasňování jazykových nedorozumění ve filosofických otázkách, o užívání jazyka v řečových hrách, o život ve fungujících komunikačních jednotkách. Co bylo zprvu demonstrováno v úzkém logickém a jazykovém pojetí, objevuje se později v mnohem méně abstraktním a obsáhlejším výkladu světa a jazyka, ovšem silně překrytém přemírou jazykově technických speciálních zkoumání.
Téměř na počátku W. zrelativizoval svoji v Tractatu uvedenou obrazovou teorii jazyka a také původně Russellův logický atomismus. Jak se to má nyní s tím, že jména v pravém smyslu by měla označovat něco jednoduchého? Sókratés (v Theaitetovi): “Pokud se totiž neklamu, tak jsem od některých lidí slyšel: pro ony praprvky – mohu-li se takto vyjádřit -, z kterých jsme složeni my i všechno ostatní, neexistuje prý žádný způsob vysvětlení; neboť všechno,  co je o sobě a pro sebe je prý možno jenom označit jménem; jiné určení tu prý není možné, ani to, že to je, ani to, že to není…Co je o sobě a pro sebe, musíme prý…pojmenovávat bez jakéhokoli jiného určení. Tím je prý ale dáno, že je nemožné o nějakém praprvku hovořit vysvětlujícím způsobem, neboť pro ten neexistuje prý nic než holé pojmenování; má jedině svoje jméno. Protože však to, co se skládá z těchto praprvků, je samo smíšeným útvarem, tak se prý i jeho pojmenování stala v tomto smíšení vysvětlující řečí; neboť její podstatou je prý smíšení jmen.” Těmito praprvky byly Russellovy “individuals” a moje “předměty” (Tractatus logico-philosophicus)…Ale jaké jsou ony jednoduché součásti, z kterých se realita skládá? – Co jsou jednoduché součásti nějaké židle? – Kusy dřeva z nichž je sestavena? Nebo molekuly, nebo atomy? – “Jednoduché” znamená: nikoli složené. A tedy pak záleží na tom: v jakém smyslu složené? Nemá vůbec žádný smysl mluvit o “absolutně jednoduchých součástech židle.”
Vzhledem k tomu, že se W. v tomto díle zabývá velmi nesystematicky mnoha různorodými problémy, zaměřila jsem se především na problematiku jazyka, tzv. řečových (jazykových) her a rodových podobností, pojetí gramatiky, myšlení a v neposlední řadě na W. chápání filosofie.
W. při přemýšlení o řeči vychází z Augustinových “Vyznání” : Když dospělí pojmenovali nějaký předmět a obrátili se při tom k němu, viděl jsem to a chápal jsem, že zvuky, které  vzdávali, onen předmět označují, protože na něj chtějí ukázat. Tento jejich úmysl vycházel však najevo z pohybu těla: ten je jakoby přirozenou řečí všech národů, spočívající v mimice a ve hře očí i v pohybu ostatních údů, přičemž zvuk hlasu naznačuje hnutí duše, když ta po něčem touží, nebo něco má, nebo něco odmítá, nebo před něčím prchá. Takto jsem se postupně učil chápat, jaké věci označují slova umístěná na svých místech v různých větách a opakovaně slýchaná, a když si moje ústa navykla na tyto znaky, vyjadřoval jsem jimi svoji vůli. W. k tomu říká: Tato slova nám prezentují, zdá se mi, určitou představu o podstatě lidské řeči. A sice takovouto: Slova řeči pojmenovávají předměty – věty jsou spojení takových pojmenování. – V této představě řeči spatřujeme kořeny myšlenky, že každé slovo má nějaký význam. Tento význam je slovu přiřazen…Onen filosofický pojem významu má své vlastní místo v určité primitivní představě o způsobu, jakým řeč funguje. Lze ale také říci, že je to představa jakési řeči primitivnější, než je řeč naše…Ten, kdo přijede do cizí země, se bude někdy učit řeči tam žijících lidí z příslušných vysvětleních, která mu podají ukázáním; a výklad těchto vysvětlení bude muset často uhádnout, a někdy bude hádat správně, někdy nesprávně. A nyní myslím, můžeme říci: Augustinus popisuje učení se lidské řeči tak, jako kdyby dítě přišlo do nějaké cizí země a řeči této země by nerozumělo; to znamená: jako kdyby už určitou řeč mělo, jenom ne tuto. Nebo také: jako kdyby dítě už mohlo myslet, a ještě ne mluvit. A “myslet” by znamenalo něco jako: mluvit sám k sobě.  Augustin zastává teorii ostenzivní definici slova, což znamená určitý druh předporozumění (předpokladu), protože když mi někdo ukáže prstem na stůl, musím vědět, že tím myslí pojmenování stolu, nikoli jeho barvu nebo dokonce jeho funkci. W. s touto teorií nesouhlasí a tvrdí, že rozumět jazyku neznamená proces, který by se odehrával v mysli (představa na základě pojmenování), ale je to jakási schopnost, jež souvisí s naší praktickou schopností konat. Vztah jména a toho, co označuje již nevysvětluje identitou logické formy, protože neexistuje jediná logika, těchto logik je více. Jazyk je souhrn různých způsobů jednání, z nichž každé má svou vlastní logiku např. pojmenovávání, ukazování, tvrzení, mínění, tázání atd. Toto vše jsou jazykové hry. Velmi zjednodušeně je možné říci, že jazyková hra se skládá z řady jazykových vyjádření v určité vnější situaci a je doprovázena i určitým chováním. Význam slova není v zobrazování faktů výrokem. Významné je to, jak je výraz používán v jazyce.
Můžeme si myslet, že celý proces používání slov je jednou z oněch her, pomocí nichž se děti učí své mateřské řeči. Hodlám tyto hry označovat jako “řečové hry” a hovořit o nějaké primitivní řeči někdy jako o řečové hře…Jako “řečovou hru” budu označovat také celek zahrnující řeč i činnosti, s nimiž je spjata…Kolik ale existuje druhů vět? Snad tvrzení, otázka a rozkaz? – Existuje nespočet takových druhů: nesčetné různé druhy použití všeho toho, co označujeme jako “znaky”, “slova”, “věty. A tato rozmanitost není nic pevného, jednou provždy daného; nýbrž vznikají nové typy řeči, a jiné zastarávají a jsou zapomínány…Výraz “řečová hra” tu má vyzdvihnout, že promlouvání řeči je částí určité činnosti nebo určité životní formy…Což ale kdyby někdo namítl: “Není pravda, že člověk musí už nějakou řečovou hru ovládat, má-li pochopit určitou definici ukázáním, nýbrž musí jenom – samozřejmě – vědět (nebo uhádnout), na co vysvětlující ukazuje! Tedy jestli ukazuje např. na tvar nějakého předmětu, nebo na jeho barvu, nebo na počet atd. atd.” – A v čem spočívá “ukázat na tvar”, “ukázat na barvu”? Ukaž na nějaký kousek papíru! – a teď ukaž na jeho tvar, -  teď na jeho barvu, - teď na jeho počet (to zní zvláštně!) – Nuže jak jsi to udělal? – Řekneš, že jsi při ukázání mínil pokaždé něco jiného…Co je vztah mezi jménem a pojmenovaným? – nuže co to je? Podívej se na řečenou hru nebo na nějakou jinou! Tam je vidět, v čem asi tento vztah spočívá. Tento vztah může, mezi mnoha jinými věcmi, spočívat i v tom, že slyšení jména vyvolá v naší mysli obraz pojmenovaného, a spočívá mezi jiným i v tom, že jméno je na pojmenovaném napsáno, nebo že je při ukázání na pojmenované vyslovováno…Tady narážíme na velkou otázku, která zůstává v pozadí všech těchto úvah. – Někdo by mi mohl totiž namítnout: “Moc si to usnadňuješ! Hovoříš o všech možných řečových hrách, ale nikde jsi neřekl, co vlastně je pro řečovou hru, a tedy pro řeč podstatné. Co mají všechny tyto aktivity společného, a co z nich dělá řeč, nebo části řeči. Odpustil sis tehdy právě tu část zkoumání, s kterou sis svého času nejvíce lámal hlavu, tu totiž, která se týká obecné formy věty a řeči.” A to je pravda. – Místo abych udal něco, co je společné všemu, co označujeme jako řeč, říkám, že těmto jevům vůbec není společné cosi jediného, kvůli čemu pro ně pro všechny užíváme stejného slova, že jsou si navzájem mnoha rozdílnými způsoby příbuzné. A kvůli této příbuznosti nebo kvůli těmto příbuznostem je všechny označujeme jako “řeči”…Zaměř např. pozornost na ty aktivity, které označujeme jako “hry”. Míním deskové hry, karetní hry, míčové hry, bojové hry atd. Co mají všechny tyto společného? – Neříkej: “Něco společného mít musejí, jinak by se jim neříkalo hry” – nýbrž podívej se, jestli je tu něco společného jim všem. – Neboť když se na ně podíváš, neuvidíš sice něco, co by bylo všem společné, ale uvidíš všelijaké podobnosti, příbuznosti, a sice řadu takových podobností a příbuzností. Jak bylo řečeno, neuvažuj, nýbrž dívej se!…A výsledek tohoto pozorování nyní zní: Vidíme složitou síť podobností, které se navzájem překrývají a kříží. Podobnosti ve velkém i v malém…Nemohu tyto podobnosti charakterizovat lépe než slovem “ rodové podobnosti”; neboť takto se překrývají a kříží různé podobnosti vyskytující se u členů nějaké rodiny: vzrůst, rysy obličeje, barva očí, chůze, temperament atd. atd. – A řeknu: “Hry” tvoří určitou rodinu…Jak bychom někomu vysvětlovali, co je to hra? Myslím, že bychom mu popisovali různé hry, a k popisu bychom mohli připojit: “tomuhle a podobným věcem se říká hry”. A cožpak mi sami víme víc? Je to snad tak, že neumíme jenom povědět přesně druhému, co je to hra? – Ale to není nevědomost. Hranice neznáme proto, že žádné stanoveny nebyly. Jak bylo řečeno, můžeme – k nějakému speciálnímu účelu – určitou hranici stanovit…Nevzejde nám tu určité světlo z analogie řeči s hrou? Můžeme si docela dobře myslet, že by se lidé někde na louce bavili hrou s míčem, a to tak, že by začali různé existující hry, některé by ani nedohráli do konce, mezitím by míč házeli bez plánu do výše, navzájem by se žertem honili a házeli míčem po sobě atd. A nyní někdo řekne: Po celou tu dobu hrají ti lidé míčovou hru, a proto se při každém hodu řídí určitými pravidly. A neexistuje také případ, kdy hrajeme a – “make up the rules as we go along” (vytváříme pravidla průběžně). Ba i takový, že je pozměňujeme – as we go along…Uvažuj tyto dvě řečové hry: a) Jeden člověk dává druhému povel, aby dělal určité pohyby pažemi, nebo aby zaujímal určité postoje  (učitel tělocviku a žák). A jednou variantou řečové hry je toto: Žák dává povely sám sobě a pak je provádí. b) Někdo pozoruje jisté pravidelné pochody – např. reakce různých kovů na kyseliny – a dělá pak předpovědi o reakcích, jaké v určitých případech budou probíhat. Mezi oběma těmito řečovými hrami je zjevná příbuznost, a také základní rozdílnost. V obou by bylo možné vyslovované slovo označit jako “předpovědi”. Srovnej však výcvik, který vede k první technice, s výcvikem pro onu druhou…“Tak tedy ten, kdo se nenaučil žádnou řeč, nemůže jistý druh vzpomínek mít?” Ovšem, - nemůže mít žádné řečové vzpomínky, řečová přání nebo obavy atd…Naší chybou je, že pátráme po vysvětlení tam, kde bychom měli dané skutečnosti vidět jako prafenomény. Tj. kde bychom měli říci: je hrána tato řečová hra…Nejde o vysvětlení určité řečové hry našimi prožitky, nýbrž o konstatování určité řečové hry…Člověk může při mluvení vyjádřit vztah k určitému předmětu tím, že na něj ukáže. Ukázání je tu součást řečové hry. A nám nyní připadá, jako kdyby mluvení o nějakém pocitu bylo dáno tím, že člověk při mluvení na tento předmět zaměřuje pozornost. Ale kde je tu podobnost? Spočívá zřejmě v tom, že se může na něco ukázat hleděním a nesloucháním. Ale také ukázání na předmět, o němž člověk hovoří, může být pro řečovou hru, pro myšlenku, za určitých okolností zcela bezpodstatné…Mysli si, že někomu telefonuješ a říkáš mu: “Tenhle stůl je příliš vysoký”, přičemž na stůl ukazuješ prstem. Jakou roli tu hraje ukázání? Mohu snad říci: míním ten stůl tím, že na něj ukazuji? K čemu toto ukazování, a k čemu tato slova  i to, co je eventuálně může ještě provázet?…Ale cožpak se k smyslu věty, kterou chápu, nemůže hodit význam nějakého slova, které chápu? Nebo význam určitého slova k významu nějakého jiného? – Jestliže ovšem významem je náš způsob použití daného slova, pak nemá žádný smysl mluvit  o tom, že se něco k sobě takto hodí. Když ale nějaké slovo slyšíme nebo pronášíme, chápeme jeho význam; postihujeme ho naráz; a co takto postihujeme, je přece něco jiného než způsob použití rozložený v čase…
Nemůžeme  oddělovat význam výrazů od jejich používání v živé řeči. Sám o sobě se každý znak zdá mrtvý. Co mu dává život? – Žije v používání…Jak nějaké slovo funguje, se nedá uhádnout. Musíme pozorovat způsob jeho používání a z toho se učit.  Jak se výrazu v jazyce používá, ukazuje především gramatika tohoto jazyka. Podstata je vyslovena v gramatice…Gramatika říká, předmětem jakého druhu je něco…Gramatika nám neříká, jak má být jazyk zkonstruován, aby plnil svůj účel, aby tak a tak působil na lidi. Gramatika pouze popisuje užívání znaků, ale toto používání nijak nevysvětluje…Vysvětlení významu vysvětluje užívání slova. Užívání slova v jazyce je jeho význam. Gramatika popisuje užívání slov v jazyce. Její vztah k jazyku se tedy podobá vztahu mezi popisem hry, pravidly hry a hrou.
Uvažování o myšlení je  další oblastí W. zájmu. “Myšlení musí být cosi jedinečného”. Jestliže řekneme, jestliže míníme, že se věci mají tak a tak, naše mínění se nezastavuje někde před daným faktem: Nýbrž míníme, že je – tak a tak – to a to. Tento paradox (který má zajisté formu samozřejmosti) se však dá vyjádřit také takto: Člověk může myslet něco, co fakticky není…K onomu zvláštnímu klamu, který tu máme na mysli, se z různých stran přidávají klamy další. Myšlení, řeč se nám pak jeví jako jedinečný korelát světa, jeho obraz. Pojmy: věta, řeč, myšlení se řadí za sebou jako jeden druhému ekvivalentní. (K čemu jsou pak ale tato slova upotřebitelná? Chybí řečová hra, v níž by měla použití.)…Myšlení má kolem sebe jakýsi nimbus. – Jeho podstata, logika, představuje určitý řád, a sice a priori daný řád světa, tj. řád oněch možností, které světu a myšlení musí být společné. Tento řád musí být, zdá se, nanejvýš jednoduchý. Je před jakoukoli zkušeností; celá zkušenost jím musí být prostoupena; na něm samém nesmí utkvívat žádná zkušenosti vlastní nejasnost nebo nejistota. – Musí být naopak z nejčistšího krystalu. Tento krystal se však nejeví jako nějaká abstrakce; nýbrž jako cosi konkrétního, ba jako to, co je nejkonkrétnější a jaksi nejtvrdší. Propadáme klamu, že to, co je na našem zkoumání zvláštní, hluboké, pro nás podstatné, tkví v tom, že toto zkoumání usiluje pochopit s ničím nesrovnatelnou podstatu řeči. To znamená řád, který existuje mezi pojmy věty, slova, usuzování, pravdy, zkušenosti atd. Tento řád je jakýsi nad-řád mezi – abychom tak řekli – nad-pojmy. Zatímco přece slova “řeč”, “zkušenost”, “svět”, pokud mají nějaké použití, musejí mít použití zrovna tak nízké jako slova “stůl”, “lampa”, “dveře”…Toto nachází výraz v otázce po podstatě řeči, věty, myšlení. – Neboť třebaže se i my ve svých zkoumáních snažíme pochopit podstatu řeči – její funkci, její výstavbu -, není to nicméně to, nač je tato otázka zaměřená. Neboť ta nevidí v podstatě něco, co je už volně přístupné pohledu a čemu se uspořádáním dostane přehlednosti. Nýbrž něco, co leží pod povrchem. Něco, co spočívá v nitru, co vidíme, když věc prohlédáme, a co má analýzy vztáhnout z hloubi. “Podstata je nám skryta”: to je forma, jakou pak bere na sebe náš problém. Ptáme se: “Co je řeč?”, “Co je věta?” A odpověď na tyto otázky má být dána jednou provždy; a nezávisle na každé budoucí zkušenosti…“Myšlenka, toto zvláštní jsoucno” – ale když myslíme, zvláštní nám nepřipadá. Myšlenka nám nepřipadá jako něco tajemného, pokud myslíme, nýbrž jedině když si jakoby retrospektivně říkáme: “Jak to bylo možné?” Jak bylo možné, že v té myšlence šlo o samotný tento předmět? Připadá nám, jako kdybychom byli v myšlence skutečnost drželi v zajetí…K čemu člověk myslí?…Myslí tedy člověk proto, že se myšlení osvědčilo? – Protože myslí, že myslet je výhodné? (Vychovává své děti proto, že se to osvědčilo?)…Jak by se dalo odhalit, proč myslí?…A přece se dá říci, že se myšlení osvědčilo…Někdy tedy lidé myslí proto, že se to osvědčilo.
W. vidí vztah mezi lingvistikou a filosofií. Úkolem filosofie není vytvořit ideální jazyk, ale objasnit užívání existujícího jazyka…Filosofie nesmí žádným způsobem porušovat skutečný způsob použití řeči, může ho tedy nakonec jedině popsat. Neboť nemůže podat ani jeho zdůvodnění. Nechává všechno tak, jak to je…Filosofie všechno právě jen staví před oči, a nic nevysvětluje ani nevyvozuje. – Protože všechno tu leží odkryto pohledu, není také co vysvětlovat. Neboť, co snad je skryté, nás nezajímá. Jako “filosofie” by se také mohlo označovat to, co je možné před všemi novými objevy a vynálezy…Práce filosofa spočívá v tom, že se za určitým účelem vzpomínky snášejí dohromady…Kdyby někdo chtěl ve filosofii vytyčovat teze, nemohlo by nikdy dojít k diskusi o nich, protože by s nimi byli všichni srozuměni.
Filosofie má tedy být lingvistikou, protože tak by filosofům ukazovala, že jejich problémy jsou pouze pseudoproblémy vyplývajícími z nesprávného používání jazyka. Filosofické problémy musí být důkladně a pečlivě promýšleny v kontextu kritického přístupu k jazyku. Cílem filosofie je najít smysluplné východisko ze zajetí jazyka, do kterého jsme se dostali lehkovážným používáním řeči. Správné bylo, že naše zkoumání nesmějí být zkoumání vědecká. Zkušenost, že se dá v protikladu k našemu předsudku myslet to nebo ono – ať už to má znamenat cokoli – nás nemohou zajímat. A nesmíme vytvářet žádné teorie. V našich zkoumáních nesmí být nic hypotetického. Jakékoli vysvětlování musí odpadnout, na jeho místo musí nastoupit jedině popis. A to, co skýtá příslušné světlo pro tento popis, tj. co určuje jeho účel, jsou filosofické problémy. Ty ovšem nejsou žádnými problémy empirickými, nýbrž jsou řešeny náhledem do toho, jak naše řeč pracuje, a sice tak, že se tento způsob práce rozpozná: navzdory určitému sklonu chápat ho mylně. Problémy nejsou řešeny prezentováním nové zkušenosti, nýbrž přehledným sestavením toho, co je dávno známé. Filosofie je bojem proti zakletí, v němž náš rozum drží prostředky naší řeči…Problémy, které vznikají špatným chápáním našich řečových forem, mají charakter něčeho hlubokého. Jsou to hluboce zneklidňující problémy; jsou v nás zakořeněny právě tak hluboko jako formy naší řeči, a jejich význam je právě tak veliký jako důležitost naší řeči. – Položme si otázku: Proč pociťujeme nějaký gramatický postřeh jako hluboký? (A toto právě je filosofická hloubka.)…Byli jsme drženi v zakletí určitým obrazem. A z toho jsme se nemohli vymanit, neboť tkvěl v naší řeči, a ta jako by nám ho jen neúprosně opakovala…Když filosofové používají určitého slova – “vědění”, “bytí”, “předmět”, “já”, “jméno” – a domnívají se, že postihují podstatu věci, musí si člověk vždy položit otázku: Je toto slovo v řeči, kde má své původní místo, skutečně někdy používáno takto? – My převádíme slova z jejich metafyzického způsobu užití zpět na jejich užití ve všednodenním úzu…Výsledky filosofie jsou odhalením nějaké holé nesmyslnosti a boulemi, které rozum utržil při svém narážení na hranici řeči. Právě tyto boule nám dovolují rozpoznat cenu onoho odhalení.
Musíme zůstat u každodenního myšlení, zkušenosti a řeči, a nesmíme zapomenout, že o tom, o čem se nedá mluvit, je lepší mlčet. Zde je těžké neztratit hlavu – vidět, že musíme zůstat u věcí každodenního myšlení, a nedostat se ne ono scestí, kde se zdá, jako bychom museli popisovat nejjemnější skutečnosti, které při tom svými prostředky vůbec popsat nemůžeme. Je nám, jako bychom měli prsty uvést do pořádku potrhanou pavučinu.

Použitá literatura:

Wittgenstein, L. Tractatus logico-philosophicus. Praha 1993.
Týž. Filozofická zkoumání. Praha 1993.
Petříček, M. Úvod do (spočasné) filosofie. Praha 1990.
Wuchterl, K. – Hübner, A. Wittgenstein. Praha 1995.