\”Co je pravda?\”

Atéňané řekli lidu ostrova Mílos: “Vaše přátelství bylo by důkazem naší slabosti, vaše nenávist je však důkazem naší síly.” Semináře věnované klasikům antiky, které již nějakou dobu probíhají na univerzitě v Bologni, kde učím, přilákaly stovky a stovky studentů, kteří se zájmem a zvědavostí poslouchají přednášky a předčítání z textů.

Možná je tomu tak proto, že antičtí klasikové nám vždy měli co říct. A proto bych zde chtěl probrat Thukydidův text Dějiny peloponéské války.

V průběhu konfliktu mezi Spartou a Aténami chtěli Atéňané zničit ostrov Mílos, který stál na straně jejich nepřátel, i když zůstával neutrální. A tak Atéňané Mílosanům řekli: “Nepovedeme tu žádné dlouhé proslovy, neboť máme právo dělat si, co chceme, protože jsme porazili Peršany, a nehodláme vám ani dokazovat, že jste se vůči nám dopustili křivdy. Nic takového. Říkáme vám prostě a jasně, že se nám buď podrobíte, nebo vás zničíme.”

Mezinárodní právo
Z hrdosti a pocitu, že právo (dnes bychom řekli mezinárodní právo) je na jeho straně, lid Mílosu odmítl. Atéňané však znovu zopakovali, že zásady spravedlnosti platí pouze pro dvě stejně silné soupeřící strany a že “mocní dělají to, co chtějí, a slabí se tomu musí přizpůsobit”. Vzhledem k tomu, že se ostrované nemohli dovolat spravedlnosti, odpověděli přesně v duchu logiky svého nepřítele. Uchýlili se ke kritériím užitku a snažili se vetřelce přesvědčit, že pokud Atéňané ve válce se Spartou prohrají, riskují nelítostnou odplatu nespravedlivě napadených měst, jako je Mílos.

Na to Atéňané odpověděli: “To riziko podstoupíme. Nám jde o to ukázat, že svou nadvládu zde udržíme. A teď vám předložíme náš protinávrh na záchranu vašeho města, protože vám chceme vládnout bez zbytečného vypětí sil. Abyste zůstali živí a zdraví, je v našem zájmu stejně jako ve vašem.” Lid ostrova Mílos na to: “Vám přináší nadvláda užitek, ale jaký užitek máme my z toho, že jsme otroci?” A Atéňané odpověděli: “Protože místo strašlivých následků se stanete poddanými a my získáme tím, že vás nezničíme…” Ostrované však byli tvrdohlaví a chtěli uhájit svou důstojnost, a tak se snažili ze situace vyklouznout řkouce: “Co kdybychom se zavázali, že se nebudeme plést do vašeho konfliktu a nebudeme spojencem ani jedné ze stran?” Atéňané na to: “Ne, neboť vaše nepřátelství nám neškodí tolik jako vaše přátelství. Vaše přátelství bylo by důkazem naší slabosti, zatímco vaše nenávist je důkazem naší síly.”

Jinými slovy: je nám opravdu líto, ale nám se spíš hodí vás zotročit než vás nechat jen tak žít. Všichni se nás potom budou bát. Mílosané odvětili, že sice nedokážou klást odpor aténské přesile, ale přes to všechno si jsou jisti, že nepodlehnou, neboť díky své oddanosti bohům se křivdě dokážou postavit.

“Bohům?” podivili se Atéňané. “Na našem požadavku či našem jednání není zhola nic, co by odporovalo lidské víře v božstvo. (…) Jsme přesvědčeni, že mají-li jak lidé, tak bohové v rukou moc, díky nepotlačitelnému přirozenému puzení ji použijí. A my nejsme ti, kdo tento zákon přikázal, ani nejsme první, kdo vyžaduje jeho dodržování, protože už tu existoval před námi. Tento zákon tu už byl, když jsme jej zdědili, a bude s námi navždy. Nikdo, ani vy, by nejednal jinak, kdyby byl stejně silný jako my.” Ostrované se stále odmítali vzdát, a tak Atéňané zahájili dlouhé obléhání, překonali jejich obranu, vtrhli do města a - jak píše Thukydides - “pobili všechny dospělé muže, kteří jim padli do rukou, a zotročili děti a ženy”.

Pohádka o vlku a beránkovi
Zkrátka a dobře existuje mnoho způsobů použití “rétoriky vytáček”, totiž ospravedlnění zneužití moci tím, že k tomu předložíme lepší či horší důvody.

Je to jako v pohádce o vlku a beránkovi. Vlk sice není žádný génius v přesvědčování, ale chce beránka sežrat, a tak si vymyslí chabou záminku, jako třeba to, že beránek stojící v řece po proudu mu kalí vodu. V průběhu dějin se lidé pokusili o mnohem přesvědčivější argumenty a naleznete je dokonce i v Hitlerově knize Mein Kampf nebo v Mussoliniho projevech. Na Thukydidově textu je však pozoruhodné, že Atéňané své rétorické dovednosti použili k jedinému účelu, totiž ukázat, že sílu není třeba podepřít přesvědčováním, že síla ospravedlňuje sama sebe. Proto je dobré o tomto textu přemýšlet i dnes, je stále smutně a bolestivě aktuální. To, co nás na čtení klasiků znepokojuje, není fakt, že antičtí autoři dokázali dokonale určit, co je pravdivé a strašlivé, ale že my o dva tisíce let později ve svém jednání stále chybujeme, aniž jsme se poučili z jejich příkladu (nebo jsme se z něj poučili až příliš dobře). Aktuálnost klasiků je dána tím, že jsou tragicky zastaralí.

Citováno z www.idnes.cz

Místo aby se mladí absolventi univerzit věnovali tradičním profesím (vzdělávání, právo, strojírenství), čím dál častěji si vybírají zaměstnání v oblastech, jako jsou služby či technologie.

Zakládají počítačové poradenské firmy, sestavují týmy odborníků na organizaci místních a regionálních kulturních akcí a tak dále. Některým z nich však radím, aby se vrhli na práci editorů.

Proč? Protože nakladatelské domy - z nichž některé se vyvinuly v nefalšované průmyslové závody, kde mají všichni specifický úkol a zaměstnanci tam úplně ztrácejí přehled o tom, jakou vlastně cestu kniha urazí od rukopisu po knihkupectví - jsou slabší a slabší, co se týče práce korektorů a překladatelů. Na takový úkol totiž nestačí toliko specialista - potřebujete totiž někoho, kdo má nejen specifickou kvalifikaci, ale také vysokou úroveň obecně kulturních znalostí.

Takoví noví poradci by se mohli hodit i v tisku, kde se dnes články posílají do tiskárny rovnou z počítače, zatímco starodávný sazeč, který přečetl noviny od začátku do konce a kontroloval jména a data, je dnes už pouhou vzpomínkou.

Nevíte, kdo je Madel?
Není tomu dávno, co velké italské noviny otiskly rozhovor s jedním americkým vědcem. Jak v samotném článku, tak v nápadném rámečku s citátem uprostřed stránky mu novináři do úst vložili, že “malíř Jackson Pollock objevil zlomky dlouho předtím, než na ně přišel Mandel”.

Všichni citliví čtenáři se museli podivit nad tím, že Pollock objevil zlomky teprve před padesáti lety, když jsou lidstvu známy již několik tisíc let, a kdo že je asi ten chytrák Mandel, jenž na ně narazil ještě později než Pollock.

Stránku s rozhovorem jsem ukázal svým studentům posledního ročníku, z nichž valná většina (aniž to byli nositelé Nobelovy ceny) okamžitě došla k závěru: je zřejmé, že americký vědec během rozhovoru neřekl “zlomky” (anglicky fractions), nýbrž “fraktály” (anglicky fractals). Tím se dostáváme k nové větvi výzkumu v matematice, jejíž hlavním představitelem není žádný Mandel, ale Mandelbrot (všichni však víme, že pokud při rozhovoru člověk mluví příliš rychle, polyká některá slova).

Jenže: když to dojde skupině jedenadvacetiletých studentů, pak by to mělo napadnout i ostříleného novináře. Tentokrát zřejmě ne. Taková práce je pro lidi, kteří jsou na jisté úrovni, ale uznávám, že i méně nadaní lidé mají právo na práci. Moje rada tudíž zní: založit poradenské firmy, jejichž zaměstnanci budou tisku dodávat na klíč původní materiály, jejichž cílem bude překvapovat čtenáře.

Tímto přirozeně myslím: a) Že téma musí zaujmout editora jako něco původního, aby - když se o něm dozví - vykřikl: “No, to je průlom, to je určitě sólokapr!” b) Že téma musí stejný dojem vyvolat i ve čtenáři. To je pochopitelně jednodušší, protože líní čtenáři zapomínají, že se o nějakém tématu už mluvilo. Stejně jako děti chtějí slyšet od maminky stále stejné pohádky, tak i čtenáři žádají něco nového, co však znají, i když to už zapomněli, aby pak mohli prohlásit: “Tak tohle jsem si vždycky myslel/a!” c) Že o určitém tématu musíte mít složky informací, které jsou dostatečně tlusté, aby noviny mohly recyklovat materiál starý deset dvacet let. I věci z doby před padesáti lety se mohou hodit.

Několik návrhů
Vzhledem k tomu, že každá epocha má za to, že třída intelektuálů upadá, je jedním z takových zaručeně fascinujících témat “ústup intelektuálů”. Můžete se na téma podívat zprava a navázat na knihu francouzského spisovatele Juliena Bendy Zrada intelektuálů, anebo zleva a probrat staré výtisky italského časopisu Rinascita a vyhledat stížnosti na krizi postihující intelektuály.

Editory může svádět i politické téma: “Je mezi levicí a pravicí stále zřetelný rozdíl?” Prudce aktuální je také “Návrat filozofů” - jinými slovy neodolatelná, nová a módní popfilozofie. Další originální téma může znít: “Dnešní mladí lidé čtou méně než jejich předkové.” Ujistěte se, že novinář nezajde do žádného mamutího knihkupectví plného dětí. Pouze mu zadejte, aby recykloval článek nějakého Adornova žáka ze 60. let. Nemůžete se mýlit.

Na poněkud lidovější notu bych navrhoval témata v následujícím pořadí: Kdo zabil Lady Dianu (případně variantu: Kdo zabil Kennedyho)? Je výhodné investovat do koupi vlastního bytu či domu? Nixon: byla to skutečná sláva? Úpadek feminismu. Krize na našich univerzitách. Nárůst depresí jako nemoc století - to má vždy jasný úspěch (musíme si však dát pozor, abychom nenahrávali velkým farmaceutickým firmám, a spíše hledali pozitivní přístup konstatováním, že rozhovor s knězem v neděli odpoledne je lepší než prášek Prozac).

Dalším tématem, jehož popularita nikdy neumírá, je nová alternativní dieta: zajděte si do knihkupectví a za pár babek kupte starou knihu o výživě ze 70. a 80. let. Pak to znovu udejte, jako by to byla ta nejžhavější novinka (těstoviny ne, červené maso ano, žádné maso a jen středomořská dieta, rizika středomořské diety, bezlepková dieta, cereálie, jenom balzamikový ocet, šest vajíček denně atd.).

Hlavně se vyhněte složitým tématům, jež vyžadují namáhavou rešerši jako třeba “neolesbictví v Albánii”.

Citováno z www.idnes.cz

V nedávné debatě o sémiotice věcí duchovních se hovor stočil k myšlence, která se objevuje od Machiavelliho k Rousseauovi a po nich i dále: k takzvanému „občanskému náboženství“ Římanů, pojímanému jako soubor názorů a povinností, který dokáže společnost udržet pohromadě.

Kdosi upozornil, že toto pojetí je sice samo o sobě mravné, ale snadno může vést ke vnímání náboženství jako „instrumentum regni“ – jinak řečeno, jako nástroje, který politická moc (třeba i zastupovaná bezvěrci) může použít k tomu, aby své poddané rovnala do latě.

Ze života římského lidu
Tento názor vyjadřovali i lidé, kteří měli s římským občanským náboženstvím osobní zkušenost. Řecký dějepisec Polybios (narodil se kolem roku 200 a zemřel kolem roku 120 př. n. l. – pozn. redakce) napsal o římských obřadech ve svém díle Historiai (Dějiny), že „ve státě skládajícím se výhradně z moudrých by bylo zbytečné používat podobné prostředky, ale jelikož davy jsou od povahy vrtkavé a podléhají všemožným vášním, od bezuzdné chtivosti po násilné výbuchy vzteku, není jiné možnosti než je krotit podobnými systémy a tajemnými obavami…“ píše Polybios. „Proto se domnívám, že staří měli své důvody, aby zasvětili davy do víry a pověr o Hádu, a myslím si, že dnes se lidé chovají ukvapeně a nerozumně, když je odmítají…

Římané na vyslanectvích a ve veřejných úřadech nakládali s obrovskými peněžními částkami, přesto si zachovávali počestnost z úcty k závazku přísahy; a ačkoli mezi jinými národy stěží najdete někoho, kdo nevložil ruku na veřejné prostředky, mezi Římany někoho, kdo se podobným prohřeškem provinil, najdete stěží.“

Jenomže pokud se takto počestně Římané chovali v republikánské éře, rozhodně s tím pak v určité fázi přestali. A je jasné, proč o mnoho století později, v 17. století, nizozemský filozof Benedictus (Baruch) Spinoza ve svém díle Tractatus Theologico-politicus přišel s jiným výkladem „instrumentum regni“ a jeho okázalých a atraktivních obřadů: „I když je tudíž pravdou, že nejvýznamnější tajemství a nejsvrchovanější zájmy monarchií spočívají v tom, jak udržet člověka ve stavu oklamání, a v tom, že se strach, jímž je lid držen v podřízenosti, skryje pod názvem náboženství, takže lid pak bude bojovat za své poddanství, jako by bylo jeho spásou… je rovněž pravdou, že ve svobodné občině by bylo nemožné si představit nebo uskutečnit cokoli ničivějšího.“

Nesvatá dvojice a jiní řezníci
Odsud už není příliš daleko k marxistické definici náboženství jako opia lidu.

Je ale pravda, že tuto moc mají všechna náboženství a vždy? Příklad naprosto odlišného stanoviska najdeme u portugalského autora Josého Saramaga, který často brojil proti náboženství jako zdroji konfliktů. „Náboženství, a to všechna bez výjimky, nikdy nebudou sloužit k tomu, aby lidi spojovala a usmiřovala.

Právě naopak, vždy byla a stále jsou příčinou nevýslovného utrpení, krveprolití a obludných tělesných i duchovních surovostí, jež tvoří v již tak dost zoufalých dějinách lidstva jednu z nejtemnějších kapitol,“ uvedl Saramago v listu La Repubblica 20. září 2001.

Jinde zase Saramago dochází k závěru, že „kdyby všichni byli ateisty, žili bychom v mírumilovnější společnosti“. Nevím jistě, zda má pravdu, ovšem rozhodně to vypadá, že dostal nepřímou odpověď od Benedikta XVI. v jeho nedávné encyklice Spe Salvi, kde se tvrdí, že ateismus 19. a 20. století, ačkoli se stavěl jako protest proti nespravedlnostem celého světa a celých dějin, „vedl k nejhroznějším formám krutosti a bezpráví“.

Tuším, že papež tím myslel Lenina a Stalina, tu nesvatou dvojici, ale nějak pozapomněl, že nacisté měli na uniformách napsáno Gott mit uns (Bůh je s námi); že celé houfce kurátů žehnaly vlajkám italských fašistů; že řezník Francisco Franco byl muž vedený hluboko zakořeněnými náboženskými zásadami a podporovaný bojovníky za Krista krále; že silné náboženské cítění inspirovalo ve Vendée odpůrce francouzských republikánů, těch, kteří si udělali boha z Rozumu („instrumentum regni“); že katolíci a protestanti se zvesela navzájem masakrovali léta a léta; že nábožensky motivovaní byli jak křižáci, tak jejich protivníci; že Římané hájili svou víru tím, že házeli křesťany lvům; že náboženské důvody stály za nejedním upálením na hranici; že extremistické náboženské postoje podněcují islámské fundamentalisty, útočníky z 11. září, Usámu bin Ládina a Taliban, který dal rozstřílet Buddhovy sochy; že Indie a Pákistán jsou na kordy právě z náboženských důvodů; a konečně že i Bush zahájil útok na Irák se slovy „Ať Bůh požehná naší zemi a všem, kdo ji brání“.

A tak mě napadlo, že náboženství někdy sice bylo nebo je opiem lidu, ale možná ještě častěji je jeho kokainem. Možná, že člověk je psychedelický živočich.

 Citováno z www.idnes.cz