\”Co je pravda?\”

Dnes jsem řešil takový problém. Pokud je potřeba konzervovat (nebo podle novějších pravidel konzervovat-restaurovat) předmět řemeslně umělecký, kterým není zrovna antická váza, jakým způsobem to dělat a podle čeho se vlastně rozhodnout? Pokud si projdete literaturu ať už středoevropskou nebo anglosaskou, vždy narazíte na několik různých možných postupů včetně odborného a logického vysvětlení, které většinou dává smysl. Prvním řešením je jakási “sanační rekonstrukce”, která obnáší dnes zřejmě nejpoužívanější (a nenechme se ošálit, že to tak je jenom u nás) metodu “udělěj to tak, ať se to dá vystavit.” Víceméně na této metodě není nic špatného, pokud se k předmětu přistupuje se všemi konzervátorskými zásadami. Problém je, že předmět pak vypadá jaksi nově a nikdy se už přesně nedozvíme, která část předmětu nová je, a která není. Každopádně…opravte hodinky z poloviny 19.století tak, aby bylo jasně zřetelné, která část je původní a která je tzv.dodělávaná…Jde to, ale kdo to zaplatí? Druhou možností je dnes hojně používaná německá metoda konzervace + doplnění skeletu. Prostě se zakonzervuje to, co zbylo a abychom dodali zbytkům nějaký tvar, dotvoříme ztracenou část nějakým inertním materiálem. Také pěkné, ale krom těch zmíněných váz je to prakticky málo využitelné zvláště na mechanicky funkční předměty a předměty multimateriálové. Třetí užívanou metodou je metoda kopie, kdy se prostě vyrobí přesná kopie konzervovaného předmětu, se kterou si může dělat kdo chce, co chce. Hojně se toto dnes využívá při výstavách obrazů a různých cenných plastik a podobně. Onen zakopaný pes je v na první pohled málo postřehnutelné věci. Představte si, že jste konzervátor, který dostane v krabici zabalený “nesmírně cenný” předmět na konzervaci s tím, že to má být za měsíc hotovo. Ale co s tím… Odpověď asi tušíte. To, co je nejjednodušší a nejrychlejší, že. Nebo to můžeme udělat metodou čtvrtou - odbornou. Přimlouvám se za vysokoškolské vzdělání konzervátorů-restaurátorů…

Je poměrně zajímavé sledovat, jak v různých muzeích přistupují k péči o hudební nástroje. Nevím, čím to je, ale vždy se nakonec prosadí teze, že hudební nástroj je třeba sestavit do hratelné podoby, aby si muzeum případně mohlo přivydělat uspořádáním koncertu, kde se bude známý hudebník předvádět společně s “unikátním historickým nástrojem”, nejlépe pak kytarou nebo klavírem, protože těchto nástojů je v muzeích nejvíce. U kytary je to poměrně jednoduché. Ať je poškozená jakkoliv, většinou je podstatná část krku v pořádku a nějaké to torzo těla taky, takže se prostě zjistí, jak to vypadalo před rozbitím, tělo se uřeže, vyrobí nové a k němu se přimontuje již řádně spetrifikovaný, slepený a čerstvě nalakovaný krk. Pochopitelně tento nástroj hraje krásně, což bohužel nedokumentuje, že hrál krásně i v době svého vzniku. Nové koště dobře mete. S klavíry je to poměrně složitější, už pro samu podstatu tohoto nástroje. Přece jenom nemá strun pouze šest (i když i v takovém stavu se mohl nacházet před restaurováním), ale něco kolem dvou stovek a konstrukčně je to neobyčejně složitý stroj, ačkoliv to tak na první pohled nevypadá. Je sice kumšt dát dohromady řádně poškozený klavír či pianino, nedej Bože pokud se ještě komise rozhodne, že se na něj opět musí dát hrát, ale dost dobře nechápu, že většina restaurátorů se s tímto chválí, jako by restaurovali relikviář sv. Maura. Pokud jako restaurátor neopomenu důkladnou přípravu (a to hlavně teoretickou), víceméně se nemůže nic stát. Stane se ale v případě, kdy se pustím do díla s přesvědčením, že už za ta léta praxe přece něco umím, a tak to nějak dohromady dám. Není to pravda, jelikož si někdo z hecu zkuste jen tak rozebrat a pak zase složit třeba prachobyčejné Petrofácké pianino z 60.let…pokud neznáte pravidla například demontáže strun, nástroj je po půlhodině definitivně na odpis. Mohutná sebeprezentace restaurátorů, kteří dali dohromady restaurovaný klavír podle mě tedy pramení z čiré radosti nad tím, že nástroj nezničili úplně, dokázali jej všemožnými prostředky zase poskládat do podoby klavíru a občas se na něj může dokonce i něco zahrát, protože ladění to tu hodinku snad snese…