\”Co je pravda?\”

1. John Fitzgerald Kennedy

Když v onom krásném sobotním dnu 3.června 1961 přistál na letišti ve Vídni letecký speciál s J.F.Kennedym na palubě, nikdo neměl tušení, jak toto setkání dopadne. Podobných summitů již proběhlo v historii mnoho a mnoho jich také vyřešilo podstatné záležitosti, ale nyní si opravdu nemohl být výsledkem ani průběhem jednání jistý nikdo.
Důstojné sestoupení po schůdcích z letadla, srdečné mávání rukou a přátelské úsměvy Johna Fitzgeralda Kennedyho a jeho ženy Jacqueline nic nenapovídaly o Kennedyho příšerných bolestech a vůbec špatném zdravotním stavu. Bral kortizon, po kterém mu natékala tvář a nastávaly náladové výkyvy, anestetický prokain na záda a záhadnou směs amfetaminů, vitaminů, enzymů a bůhví čeho ještě, kterou mu podal výstřední newyorský lékař Max Jacobson, známý jako „doktor Je mi fajn.“1) Po krátkém uvítání s představiteli Rakouska se odebral na ambasádu USA, aby se mohl seznámit s prostředím a připravit si podklady na odpolední jednání. S Chruščovem se toužil setkat prakticky již od svého zvolení do čela spojených států, ale příležitost se naskytla až nyní, po více než půlroce, který byl navíc z Kennedyho pohledu více než náročný.
Nejprve potkala mladého prezidenta pohroma vskutku kolosální a ostudná, protože i když za zcela spackanou „zátoku sviní“ mohla především neschopná CIA a hlavní složky generálního štábu2), vzal Kennedy celou odpovědnost za akci na sebe. Podle vlastních slov byla právě tato událost traumatem, který jej trápil až do konce života a neustále a při různých příležitostech si vyčítal, že tak bezhlavě přistoupil na doporučení poradců.3) Pochopitelně následně nezůstal v jeho pomocném aparátu kámen na kameni a Kennedy se po zbytek vlády obklopil lidmi prověřenými a vesměs velmi schopnými, což dokazuje mimo jiné i to, že se nikdy nemusel trápit s nějakými korupčními skandály. Druhou ranou v počátku funkčního období tohoto nejmladšího prezidenta USA bylo vesmírné dobrodružství Jurije Gagarina, které bylo přes svou prvoplánovost propagandistickými experty SSSR náležitě využito.4)

Svou nezkušenost v zahraniční politice pak Kennedy projevil při interpretaci sovětských projevů. 6.1.1961 totiž referoval Chruščov na uzavřené poradě sovětských ideologů a propagandistů o konferenci komunistických stran konané předchozího roku v Moskvě. Proslov byl poměrně vyvážený a obsahoval příspěvky k čínské politice směřující k socialismu a zvláště pak v rozporu Maem tvrzení, že válka by byla nepředstavitelnou pohromou, v níž by zahynuli miliony lidí. Také že nelze připustit propukání místních válek, protože by mohly eskalovat do jedné velké války. Jediné války, které SSSR podporuje, jsou války národněosvobozenecké. Takové války jsou podle Chruščova svaté. Tento proslov byl naprosto typický a držel se sovětského kurzu, což velmi dobře zaznamenal Eisenhower, který říkal Kennedymu, že Chruščov jenom straší a tvrdá slova jsou spíše náhražkou akce než její předzvěstí. Kennedy si však projev vyložil jako jakési autoritativní vymezení sfér zájmu a přednesl několik patriotistických projevů, aby ukázal, že USA se SSSR a jeho zájmů nezaleknou. Navíc 1.2.1961 USA zkušebně odpálily svou mezikontinentální raketu Minuteman jako důkaz, že také disponují střelou schopnou ohrozit soupeře na jeho území, což nebylo příliž taktické jednání.
Přes všechny tyto problémy byla osobní schůzka formou summitu mezi dvěmi nejmocnějšími osobami tehdejšího světa stále na pořadu dne. Již v únoru navrhl Kennedy Chruščovovi schůzku. Na konci dubna dal první tajemník souhlas a nabídl jednat o „opravdu neutrálním a nezávislém Laosu“, odzbrojení a „mírovém urovnání v Německu“. Setkání bylo naplánováno na 3.- 4.června do Vídně.

2. Nikita Sergejevič Chruščov

Chruščov přicestoval do Vídně 2.června vlakem a hned na nádraží jej čekalo nepříjemné překvapení, neboť jej zde společně s vídeňskou delegací čekal i Vjačeslav Molotov, který zde jako zástupce sovětského svazu v mezinárodní agentuře pro atomovou energii neměl prakticky co dělat. Chruščova to poněkud vyvedlo z míry, ale s falešnou srdečností se přivítal i s ním. Předešlé týdny nebyly ovšem jednoduché ani pro sovětského vládce, především kvůli vnitřním problémům SSSR. Rok 1960 byl totiž zemědělsky velmi neúspěšný. V celém sovětském svazu se očekávala obrovská neúroda a s tím spjaté problémy se zásobováním obyvatelstva základními surovinami. Chruščov se tedy rozhodl pro inspekční cestu do oblasti Astrachaně, kde vyslechl množství stížností na nedostatek masa, mléka a másla, tedy životně důležitých komodit. Po obligátní kritice místních zločinných stranických funkcionářů se rozhodl krizi řešit svým obvyklým svérázným způsobem, tedy byrokratickými změnami ve vedení úřadu pro celiny, příkazem pěstovat více kukuřice, nucení rolníků předávat dobytek kolchozům a pochopitelně následovat příkladu Kalinovky, jež jako obvykle vykazuje vynikající výsledky. Krize samozřejmě narostla do tušitelných rozměrů a na jaře 1961 se Chruščov zmohl pouze na neustálé obviňování jiných a čekal na novou sklizeň.
Velké starosti působilo Chruščovovi množství neúspěšných zkoušek sovětských raket nového typu. Chruščova velmi zasáhla pohroma z Tjura-Tamy5) a obrovskou radost mu udělal až Vostok s Gagarinem na palubě v dubnu 1961.
Škodolibou radost měl Chruščov z amerického debaklu v zátoce sviní. V soukromí se bavil tím, že invazi dostal darem ke svým narozeninám, které připadaly shodou okolností také na 17.dubna. V těchto dnech se také začal měnit Chruščovův pohled na mladého prezidenta a dá se říci, že se jej přestal obávat. Usoudil, že právě teď je ideální doba k osobnímu setkání s otřeseným prezidentem a zřejmě očekával, že Kennedy se podle stejné logiky bude chtít setkání vyhnout. V tom ovšem Kennedyho podcenil. Ten se jasně vyjádřil, že právě proto, že se Chruščov cítí silnější než kdy předtím, je třeba se nenechat zahanbit a setkání podstoupit. Kennedyho nabídka k rychlému určení data setkání Chruščova překvapila a 12. května pozvání do Vídně přijal.

3. Hlavní problémy

Problémy, které měly být Vídni řešeny a na které se obě administrativy pečlivě připravovaly, byly tři.

Prvním tématem jednání, jak bylo plánováno, měla být otázka Laosu.6) Tématem číslo dva se stalo pokračování rozhovorů o odzbrojování. Zde se ovšem nečekaly žádné velké postupy, protože obě země zastávaly rozdílné koncepce průběhu odzbrojení.

Třetí část rozhovorů byla oběmi stranami hodnocena jako část nejdůležitější a summit se chystal především kvůli tomuto problému. Tím bylo jablko sváru uprostřed východního Německa, tedy Berlín. Přes nekonečné sliby USA Adenaurovi, že znovusjednocení Německa je jedním z hlavních cílů všech západních spojenců, se celé desetiletí pouze udržoval status qou, který nevyhovoval prakticky nikomu. NDR západ oficiálně neuznával a Berlín se stal sovětským esem při nátlaku na západní mocnosti. Chruščov usiloval o uzavření mírové smlouvy s NDR, která by Ulbrichtovu režimu umožnila převzít přístupové koridory do západního Berlína. Západní mocnosti by musely s NDR jednat, což by se rovnalo jeho uznání. Vzhledem k sovětskému stupňování tlaku v této otázce musela vláda USA situaci nějakým způsobem řešit. Východiska se nabízely dvě. Buď přistoupit na Chruščovovy nabídky k rychlému řešení, nebo se připravit na možný konflikt. Po několika neúspěšných pokusech o jednání a několika odkladech sovětských ultimát doufaly všechny zainteresované strany v konečné řešení problému právě na summitu ve Vídni.

4. Summit

Dva dny rozhovorů proběhly v poměrně klidné atmosféře, jednalo se neustále, a to i při obědech a přestávkách, pouze v noci měly delegace i samotní představitelé velmocí pár hodin na uklidnění a přípravu dalšího dne. Chruščov vystupoval velmi sebevědomě, ale ani Kennedy se nenechal zahambit, i když podle jeho pozdějších slov měl někdy pocit, že se před tím hrubiánem zhroutí jako domeček z karet. Později v Londýně při schůzce s premiérem Macmillanem byl úplně vyčerpaný. Macmillan v deníku píše, že „byl naprosto zdeptaný Chruščovovou bezohledností a barbarstvím a připadal mu, jakoby se potkal poprvé s Napoleonem. Připomělo mi to lorda Halifaxe nebo Nevillea Chamberlaina po jednáních s Hitlerem.“ Lyndon Johnson se před přáteli vyjádřil, že „Chruščov toho chudáčka vylekal až k smrti“.7) Ovšem takto zřejmě Chruščov Kennedyho neviděl a ze zápisů jednání ani nevyplývá, že by Kennedy nějakým způsobem při jednání projevoval slabost. Podle Sergeje Chruščova jeho otec viděl v Kennedym seriózního partnera8) a sovětský tlumočník Viktor Suchodrev v rozhovoru pro Hospodářské noviny řekl, že „Chruščov při jednáních jako obvykle přeskakoval z tématu na téma. Kennedy hovořil velmi jemně, mile. Stál si za svým, ale nezvyšoval hlas. Choval se jako inteligentní muž. A z té schůzky si Chruščov vzal špatné ponaučení o Kennedyho slabosti. V mé přítomnosti po prvním kole rozhovorů prohlásil: “Je mi líto Američanů, že mají takového prezidenta.” Tím je možné shrnout, co si odnesl. Ale je to pochopitelné. Kennedy tehdy volby nad Richardem Nixonem vyhrál jen malým počtem hlasů. V Moskvě sice Nixona nemilovali, ale znali ho. A najednou přišel nějaký mladík, v zahraniční politice neznámý nováček, kterému jako by chyběla rozhodnost. Že se Chruščov spletl, to se ukázalo až později, když Američané zjistili, že na Kubě, nedaleko od jejich pobřeží, mají sovětské rakety. Byl to aristokrat, gentleman. Aristokracie by od války za nezávislost v USA neměla být. Ale on takový byl, vzdělaný, velkorysý. A přesto právě on mé zemi způsobil největší morální škody, když donutil Chruščova rakety z Kuby stáhnout. Udělal nám obrovskou ostudu, srovnatelnou ve 20. století snad jen s porážkou ruské flotily Japonci u Cušimy. Tohle provedl takový mladíček s Chruščovem. Naše propaganda z toho mohla dělat vítězství, jak chtěla, ale byla to ostuda. Kubánská krize pak byla jednou z věcí, kterou Chruščovovi vytýkali jeho protivníci v politbyru, když ho vyhnali. Další šílená myšlenka, spolu s pěstováním kukuřice a podobnými věcmi.“9)

Zejména ke konci druhého dne rozhovorů už Kennedy držel s Chruščovem krok a snažil se toho využít. Celým jednáním se proplétala jakási ideologická nit, kdy se oba státníci chvílemi pouze bezvýsledně dohadovali o teoretických problémech komunismu a kapitalismu a nesmyslně se snažili jeden druhého přesvědčit o své pravdě. Takovéto debaty zabraly téměř celý čas prvního dne, občas se vzpomnělo některých problému ve světě, ale pouze obecně a v narážce na jednotlivá ideologická zřízení. V průběhu dvou dnů 3. a 4. června se konalo celkem pět jednání a několik porad v průběhu volného času, případně času vymezeného na oběd. První beseda se konala v budově amerického velvyslanectví a začínala krátce po poledni. Po Chruščovově poněkud zbrklém úvodu, kdy se rozpovídal o svém stáří kontrastujícím s Kennedyho vzhledem, plynule přešel k ideologickému rozhovoru o ekonomice a hospodářství, čehož se Kennedy neuváženě chytl a začala zdlouhavá debata o dobrých a špatných stránkách jednotlivých mocenských systémů. Kennedy si v průběhu zřejmě uvědomil, že tyto řeči nikam nevedou a snažil se stočit rozpravu směrem k otázká Laosu a odzbrojování. Chruščov se ovšem nenechal vyvést z tempa a ve stejném duchu celé uvítací sezení ukončil pozváním na oběd. Při obědě proběhly vítací řeči obou státníků, z nichž ta Kennedyho byla velmi pečlivě, stručně a věcně formulovaná, zatímco Chruščov se opět rozpovídal a přeskakoval mezi různými tématy, většinou naprosto nepodstatnými a hladové hosty zřejmě příliš nenadchnul.

Odpolední sezení začalo opět Chruščovovou mistrnou hrou na ideologickou přehazovanou, kdy vždy jen nabídl Kennedymu kontroverzní téma, ten se jej chytil a Chruščovovi nahrál k demagogickým úvahám o situaci ve světě. Takovýmto způsobem stačil jednostranně vysvětlit sovětské postoje ke Kubě, ke Castrovi, k Íránu, k Turecku, k Jižní Koreji, k Číně, ke Španělsku a k několika dalším státům. Kennedy reagoval pouze velmi apaticky a ze záznamů jednání nevyplývá, že by se snažil debatu stáčet k řešení podstatných otázek. Konečně k večeru dospěly rozhovory k otázce Laosu. Zde se obě strany vcelku rychle shodly, že je třeba zastavit palbu a přikročit k vyjednávání o neutrální politice. Kennedy také varoval Chruščova před nesprávným odhadem situace, na což Chruščov reagoval velmi podrážděným výstupem, kdy začal vyřvávat, ať už termín špatný odhad nikdy Kennedy nevyslovuje, protože se mu z něj dělá zle. Bylo to zřejmě způsobeno Chruščovovou nejistotou při řešení berlínské krize a také proti němu toto spojení nedávno použil Molotov, když popisoval jeho zahraniční politiku.

Navíc očividně Chruščova iritovalo, že je Kennedy vysoce vzdělaný a dokáže se ovládat, takže si musel nutně v některých okamžicích připadat jako poučovaný školák. Nakonec se situace uklidnila a Chruščov odcházel z odpoledního jednání spokojen, protože Kennedy připustil, že USA momentálně pohlíží na současný mocenský poměr mezi sovětskými silami a silami USA a západní evropy jako více méně vyvážený. To Chruščov považoval za potvrzení toho, co už dávno říkal, totiž že SSSR dosáhl vyrovnanosti ve výzbroji, což činí světovou válku nemyslitelnou.10)

V neděli 4.června začaly rozhovory před polednem na sovětském velvyslanectví a konečně se začaly řešit konkrétní věci, nejprve již několikrát zmiňovaný Laos. Po několika přích, kdo vlastně vojenské akce v Laosu organizuje – jestli USA z Thajska nebo SSSR a Čína se dohodli, že nezávisle na svých zájmech je třeba zastavit válečné akce a vypracovat plán nezávislého a neutrálního laoského státu. Kennedy se však zmínil o amerických závazcích v Asii, což způsobilo další Chruščovův výlev, kdy hulákal, zda jsou spojené státy „tak bohaté a mocné, že si myslí, že mají zvláštní práva a mohou si dovolit neuznávat práva jiných.“ Nazval prezidenta megalomanem, obvinil jej z velikášských iluzí a ve vzteku Kennedyho nabádal k obsazení Krymu, „protože to by vaši pozici samozřejmě také zlepšilo“.11) Výměna názorů na jaderné zkoušky rovněž nakonec nikam nevedla, protože Chruščov dával přednost úplnému odzbrojení před zákazem testovat nové.

V otázce Berlína začal velmi opatrně nyní již mírně. Opakoval již známá stanoviska SSSR k německé otázce a k otázce Berlína a nabádal Kennedyho, aby se jej snažil pochopit, protože se chce dohodnout, aby nemusel sáhnout k jednostranné smlouvě s NDR. Toto stanovisko opakoval toho den Chruščov nejméně desetkrát, jakoby nepřesvědčoval jen Kennedyho, ale i sám sebe. Kennedy ovšem tentokrát chladně a účinně kladl odpor. „Berlín není Laos. Je to pro USA předmět, o který jim v nejvyšší míře jde. Svůj vstup do Berlína jsme si vybojovali.“ Chruščov se opět neudržel a reagoval podrážděně. „USA by tedy klidně mohly chtít vstoupit do Moskvy, protože to by jejich pozici také zlepšilo.“

Potom zkoušel být zase milý a přesvědčit Kennedyho, že „prestiže USA se to přece týkat nebude a každý to pochopí.“ Na prezidentův úsměv ovšem reagoval již naprosto bezhlavě. „Pokud tedy chtějí USA zahájit kvůli Německu válku, tak ať začne radši hned, než budou vyvinuty ještě hroznější zbraně.“12) Přidal potom ještě několik výhrůžek, které musely být poměrně děsivé, protože v oficiálním zápise se neobjevují, ale vzpomíná na ně Viktor Suchodrev v rozhovoru pro CNN13) i Kennedy v rozhovoru pro časopis Times.14)

Oběd situaci zase zklidnil, ale byl to pouze klid před bouří. Při obědě Chruščov řekl, že jaderné zkoušky neobnoví, pokud to neudělají spojené státy, pochválil setkání, projevil radost z takovýchto schůzek, kde si mohou státníci spoustu věcí vyříkat a uklidňoval otřeseného Kennedyho, ať nemá strach, že se vše vyjasní a mraky zase rozplynou.

Odpoledne státníci zasedli ke stolu naposled doprovázeni již pouze svými tlumočníky. Chruščov znovu Kennedymu připomenul svá stanoviska k otázkám Berlína a upozornil jej, ať nevystavuje svou zemi hrozbě války. Na to Kennedy Chruščova vyzýval k opatrnosti, aby USA nebyly vystaveny situaci, při které by musely řešit zásah do národních zájmů, protože pro USA Berlín jistě národním zájmem první kategorie je, což si Chruščov vyložil tak, že se Kennedy snaží SSSR ponížit, a když Kennedy dodal, že SSSR nabízí pouze dvě volby, a to ústup nebo konfrontaci, Chruščov se opět rozpálil doběla. „Jestli Spojené státy chtějí válku, je to jejich problém. Sovětské rozhodnutí podepsat mírovou smlouvu je pevné a neodvolatelné a Sovětský svaz ji v prosinci podepíše, pokud Spojené státy nepřistoupí na prozatímní dohodu.“ „Jestli je to pravda,“ řekl Kennedy na závěr summitu, „čeká nás studená zima“.15)

5. Výsledky schůzky

Vzhledem k tomu, že summit prakticky nic nevyřešil, tápaly obě mocnosti nad organizací dalšího postupu ve věci Berlína. Již ke konci měsíce června oznámil Chruščov zvýšení zbrojních výdajů a znatelné posílení ozbrojených sil SSSR. Navíc opět pohrozil západním zemím uzavřením sepárátní smlouvy s NDR a oznámil, že nebude dále jednat o sjednocení Německa. Ve svém projevu nevynechal ani kancléře: „Pan Adenauer (za války) nebojoval, a chce zřejmě ve stáří dohnat, co zanedbal“.16) Kennedy samozřejmě na Chruščovova tvrdá slova reagoval v několika projevech, kde řekl, že rozhodně nebude tolerovat sovětské výhružky a z Berlína se vytlačit za žádných okolností nenechá, protože si jej armáda USA ve druhé světové válce legitimně dobyla.17) Spojené státy byly navíc připraveny sáhnout i ke krajním opatřením, pokud by sověti měli v úmyslu podnikat vojenské akce proti západnímu sektoru. Byl vypracován podrobný krizový scénář a každé omezení západního Berlína si mělo vyžádat nasazení jedné tankové brigády. Pokud by tato brigáda byla napadena, měl být proveden jaderný útok na některou ze sovětských základen. Tento scénář byl postoupen také SSSR, aby uvážilo možné hrozby a nejednalo zbrkle.

13. srpna 1961 je natažen ostnatý drát na přístupové cesty do západního Berlína a po nervózním několikahodinovém vyčkávání na americkou reakci je přistoupeno ke stavbě zdi. Tuto variantu řešení problému přijali nakonec Kennedy i Adenauer s úlevou. Západní Berlín narušen nebyl a Západ se takto vyhnul konfrontaci se SSSR. Chruščovovi se velmi ulevilo, když mu sovětský velvyslanec Smirnov oznámil, že SRN nebude podnikat žádné kroky, které by narušily vztahy mezi SRN a SSSR.

Hodnotit výsledky vrcholné schůzky představitelů dvou světových velmocí na summitu ve Vídni není zcela jednoduché. Tato schůzka byla velmi pečlivě připravována, byly ustaveny na obou stranách výbory, které chystaly podklady pro Kennedyho a Chruščova, bylo aktivováno větší množství zpravodajců a špionů, kteří zjišťovali podrobnosti o přípravách na druhé straně barikády, všeobecně se čekalo, že tato schůzka by konečně mohla přinést určité zlepšení vztahů mezi USA a SSSR, což se nakonec nestalo.

Chruščev viděl před Vídní východisko pouze v novém prezidentovi a myslel si, že se s ním dokáže nějak dohodnout. Během celé prezidentské kampaně se ale snažil na veřejnosti zachovávat přísnou neutralitu a na otázku novinářů, jestli dává přednost Kennedymu nebo Nixonovi odpověděl: „Roosveltovi!“18) Ve skutečnosti Nixona neměl rád, ale o Kennedym zase nic nevěděl, takže byl sám nerozhodný. Každopádně díky svým zpravodajcům ve státech si během kampaně názor udělal a Kennedyho vítězstvím 4.11.1960 byl tak nadšen, že – jak si vzpomíná jeho syn Sergej – doslova zářil spokojeností.19) O Kennedyho triumfu se v žertu zmínil jako o daru, který dostal k výročí revoluce. Později tvrdil, že „neměl žádný důvod litovat, jakmile se Kennedy stal prezidentem. Brzy se ukázalo, že lépe než Eisenhower chápe, že jediným racionálním kurzem je zlepšení vztahů.“20) Chruščov od chvíle zvolení Kennedyho velmi toužil se s ním setkat a probrat právě důležité mezinárodní otázky, mimojiné proto, že věřil, že ho přehádá. Hned po volbách začal tedy Chruščov sondovat u Kennedyho, zda by ho mohl přimět ke schůzce. V den Kennedyho inaugurace zavolal Chruščov na americké velvyslanectví a prostředním velvyslance Kennedymu gratuloval a jako gesto nabídnul propuštění zadržovaných pilotů. Kennedy na to odpověděl také několika gesty. Zrušil americkou poštovní cenzuru sovětských publikací, obnovil rozhovory o civilním letectví, nařídil zmírnit protisovětskou rétoriku a zrušil zákaz dovozu sovětského krabího masa.

Kennedy ale brzy poznal, jaký Chruščov ve skutečnosti je a ke cti mu lze přičíst, že se velmi brzy zorientoval v celé šíři problémů, které musel jako prezident řešit a především díky svému bratrovi dokázal brzy formovat svou zahraniční politiku do jasně čitelných osnov, díky čemuž mohl zanedlouho hrát se sověty vyrovnanou partii při řešení Kubánské krize.

Po 13. srpnu o Berlínské zdi mluvil celý západní svět a tisk důkladně rozebíral celou vzniklou situaci ze všech možných pohledů. V zemích sovětského bloku ovšem reakce na summit ve Vídni a následnou stavbu zdi v Berlíně nalezneme velmi skromné, ne-li žádné. Pokud se o tomto problému píše, tak vždy jako o „ochraných opatřeních přijatých vládou NDR“. Československá oficiální místa reagovala na krok spřátelené NDR s plným pochopením, ato i přesto, že si byla velmi dobře vědoma, že postavení zdi v Berlíně zhoršuje poměrně konzistentní vztahy se SRN.

Jako skutečný „berliner“ se nakonec nezachoval prezident Kennedy, ale starosta západního Berlína Willy Brandt, který se jako jediný významný politik odvážil říci veřejně svůj názor v ostrém protestu proti rozdělení města: „Opatření provedená Ulbrichtovým režimem k odříznutí sovětské zóny a sovětského sektoru od Západního Berlína na žádost států Varšavského paktu, jsou neslýchaným bezprávím. Znamenají, že se středem Berlína táhne nejen jakýsi druh hranice, ale přímo vězeňská zeď koncentračního tábora.“ 21)

V hodnocení dopadu rozdělení Berlína se mohu zcela ztotožnit s názorem Václava Horčičky: „Berlínská krize poškodila téměř všechny její hlavní aktéry. Podkopala určitou důvěru v politiku Moskvy, tak obtížně získanou díky procesu destalinizace. Odhalila nejednotu západních mocností. Pro německou levici byla výzvou k samostatnější zahraniční politice, stala se porodní bábou Brandtovy “Ostpolitik”. Ulbrichtův režim zcela ztratil tvář přiznáním neschopnosti otevřené soutěže se Západem. Konečný bankrot NDR byl ale oddálen o více než čtvrtstoletí.“22)

POZNÁMKY:

1) TAUBMAN, W.: Chruščov. Člověk a jeho doba. BB/art, Praha 2005, s. 491.

2) Pomohlo tomu samozřejmě i to, že jej za tuto porážku Eisenhower na schůzce káral jako malého školáka a rovněž viníci celého neúspěchu, tedy generalita, lidé ze CIA a státního departmentu všechnu zodpovědnost házeli na jeho hlavu.

3) BESCHLOSS, M.R.: The Crisis Years. Kennedy and Khrushchev 1960-1963. New York 1991, s.143-144.

4) Pravda, 15.dubna 1961, str.2: „Chodívali jsme bosí a neoblečení, nafoukaní teoretici předpovídali, že se Rusko v laptích nikdy nestane velmocí. Ale Kdysi negramotné Rusko, na které mnozí pohlíželi jako na barbarskou zemi, nyní průkopnicky otevřelo cestu do vesmíru.“
5) Největší katastrofa se odehrála v říjnu 1960, kdy na střelnici Tjura-Tam explodovala raketa R-16 a sežehla na popel kolem stovky lidí včetně důstojníků zodpovědných za vývoj.

6) V roce 1953 získal Laos plnou nezávislost na Francii a silně levicový princ Pathet Lao byl odvolán z vlády. Udržel si ovšem kontrolu nad několika provinciemi a Laos se rozdělil na čtyři sféry vlivu - severní čínskou, západní americkou, jižní, kterou ovládali Rudí Khmérové a východní vietnamskou podél Ho Chi Minhovy stezky. Přestože Ženevská dohoda předpokládala neutralitu a zakazovala přítomnost cizích armád, stal se východní Laos “díky” americkému letectvu nejvíc bombardovaným územím v historii. V roce 1957 se Pathet Lao do vlády vrátil, ale byl pravicí znovu vyhnán a po pravicovém převratu v dubnu 1960 přivedl zemi díky svým partizánským jednotkám až k občanské válce.

7) BESCHLOSS, M.R.: The Crisis Years. Kennedy and Khrushchev 1960-1963. New York 1991, s. 234.

TAUBMAN, W.: Chruščov. Člověk a jeho doba. BB/art, Praha 2005, s. 491-492.

9) DOSPIVA, J.: Viktor Suchodrev: Jak chutná historie.Víkend (Magazín Hospodářských novin). 23.3.2007.

10) DOSPIVA, J.: Viktor Suchodrev: Jak chutná historie.Víkend (Magazín Hospodářských novin). 23.3.2007.

11) BESCHLOSS, M.R.: The Crisis Years. Kennedy and Khrushchev 1960-1963. New York 1991, s.202.

12) TAUBMAN, W.: Chruščov. Člověk a jeho doba. BB/art, Praha 2005, s. 495.

13) tamtéž, str. 496.

14) http://www.cnn.com/SPECIALS/cold.war/guides/debate/chats/suchodrev/

15) TAUBMAN, W.: Chruščov. Člověk a jeho doba. BB/art, Praha 2005, s. 496.

16) HORČIČKA, V.: Druhá berlínská krize a politika Spolkové republiky. In: HO 11, 2000, č, 9-10, s. 10.

17) REIMAN, M. – LUŇÁK, P.: Studená válka 1954-1964 : sovětské dokumenty v českých archivech. Brno 2000.

18) SCHLESINGER, A.M.Jr.: A Thousand Days. John F. Kennedy in the White House. Cambridge 1965, s. 353-355.

19) BESCHLOSS, M.R.: The Crisis Years. Kennedy and Khrushchev 1960-1963. New York 1991, s. 33-35.

20) TAUBMAN, W.: Chruščov. Člověk a jeho doba. BB/art, Praha 2005, s. 481.

21) HORČIČKA, V.: Druhá berlínská krize a politika Spolkové republiky. In: HO 11, 2000, č, 9-10, s. 11.

22) tamtéž

LITERATURA:

Monografie:

BESCHLOSS, M.R.: The Crisis Years. Kennedy and Khrushchev 1960-1963. New York 1991.

DURMAN, K.: Popely ještě žhavé (Velká politika 1938-1991). Díl I., Světová válka a nukleární mír 1938-1964. Praha 2004.

LUŇÁK, P.: Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce. Praha 1997.

MOULIS, V. - VALENTA, J. - VYKOUKAL, J.: Vznik, krize a rozpad sovětského bloku v Evropě 1944-1989. Ostrava 1991.

NÁLEVKA, V.: Karibská krize. In: HO 7, 1996, č. 1-2, s. 29-37.

REIMAN, M. – LUŇÁK, P.: Studená válka 1954-1964 : sovětské dokumenty v českých archivech. Brno 2000.

REYNOLDS, D.: Summits. Six meetings that shaped the twentieth century. New York 2007.

SCHLESINGER, A.M.Jr.: A Thousand Days. John F. Kennedy in the White House. Cambridge 1965.

SORENSEN, T.D.: Kennedy. New York 1965.

TAUBMAN, W.: Chruščov. Člověk a jeho doba. BB/art, Praha 2005.

Studie:

HORČIČKA, V.: Druhá berlínská krize a politika Spolkové republiky. In: HO 11, 2000, č, 9-10, s. 217-225.

KELLER, V.: Vztahy československa a SRN v letech 1949-1963. Bakalářská diplomová práce. Opava 1996.

ZUBOK, V.M.: Khruschev and the Berlin cisis (1958-1962). Washington, D.C. 1993.

Internetové stránky:

http://www.jfklibrary.org/

http://www.bbc.co.uk/

http://www.cnn.com/SPECIALS/cold.war/

http://www.coldwar.org/

http://wilsoncenter.org

V tomto referátu se pokusím popsat, jak vypadala armáda Napoleona Bonaparte za jeho vlády, tedy v období napoleonských válek. Při přípravě tohoto referátu jsem se setkal se zvláštní situací. Existuje velké množství publikací, studií a článků zabývajících se Francií v době napoleonských válek a osobou Napoleona, ale informace o Napoleonově armádě z nich vyčteme jen sporadicky, pokud jsou vůbec zmíněny. Většinou se autoři omezí pouze na základní popis taktiky nejdůležitějších bitev a počty vojáků a ztrát. Po dlouhém hledání jsem nakonec narazil na několik publikací a jeden dokument, ze kterých jsem nakonec i čerpal informace do této práce. Z odborných publikací to byla hlavně čtyřdílná práce pražského historika Jiřího Kovaříka Napoleonova tažení a Oxfordského profesora Geoffreye Ellise Napoleon. Oním dokumentem je Předpis týkající se výcviku a manévrů pěchoty z 1. srpna 1791, jehož kompletní vydání jsem našel na serveru digitální knihovny Gallica Francouzské národní knihovny. Tento předpis je skvělým materiálem pro studium taktiky francouzské pěchoty z let 1791 – 1815, i když sám o sobě o taktice vůbec nehovoří. Jedná se totiž o popis výcviku, formací a manévrů, které musel každý voják této době ovládat. Na svou dobu se jeví jako velmi moderní a na jeho základě jde odvodit, jakou taktiku vlastně napoleonova armáda používala.
Předpis se dělí do pěti kapitol, první kapitola stanovuje formaci pluku pěchoty v bitevní sestavě, druhá kapitola nazvaná “Škola vojáka” předepisuje zásady základních dovedností, jež voják pěchoty musel zvládnout, než mohl výcvik pokračovat. Třetí kapitola, “Škola pelotonu”, předepisuje manévry pro základní taktickou podjednotku batalionu zvanou peloton. Manévry a postavení pelotonů určovaly formace a manévry batalionu, základní taktické jednotky pěchoty - předpis se batalionu věnuje velice obsáhle ve čtvrté kapitole nazvané “Škola batalionu”. Poslední kapitolou jsou tzv. Evolutions de ligne. Zde jsou předepsány do posledního detailu manévry několika batalionů v linii, kolonách i v mohutném karé. Těchto pět kapitol je doplněno několika dílčími články - předpis pro výcvik střelby na terč, výcvik tambor-majora, defilé pluků pěchoty, aj.
Zdaleka ne vše, co předpis nařizoval, bylo uskutečnitelné jinde než v ideálním výcvikovém prostoru a za krásného počasí. Naopak řada manévrů, jež se v poli pro svou jednoduchost a účelnost osvědčily, nebyla tímto (a často ani jiným) předpisem zmíněna. Předpis byl psán pro pluky pěchoty královské armády organizované podle předpisů z 1. ledna a 1. dubna 1791. Ani významné organizační změny, jež přinesly revoluční války a období prvního císařství, však nenutily francouzskou armádu k jeho zásadnímu přepracování.
Jako první byla zapomenuta pátá kapitola předpisu. Charakter armády, nebo lépe řečeno charakter ozbrojených sil, vzhledem k paralelní existenci řadové armády a národní gardy, se od roku 1791 do vypuknutí války a následně zejména v letech 1792-1794 velmi výrazně změnil. Francouzská pěchota nebyla jako celek složitých evolucí linie schopna. Teoreticky dokonalé a elegantní manévry mohutných formací byly v situaci nevycvičenosti mužstva a nezkušenosti důstojníků naprosto neužitečné. Nahradila je improvizace a živelnost, jež protivníka věrného frederikánským šablonám asi urážela, rozhodně však porážela. Z improvizace a živelnosti se postupně vyvinul systém, který v kombinaci s nově nabytými zkušenostmi a vysokou morálkou činil z francouzské pěchoty let 1796-1807 nejlepší zbraň svého druhu v Evropě.
Základem nového přístupu bylo kombinování různých formací batalionů, využívání terénu, koncentrace sil na rozhodujícím úseku fronty a úzká spolupráce s jezdectvem a především s dělostřelectvem. Zásady předepsané čtvrtou kapitolou předpisu z roku 1791 byly pro manévry batalionů velmi dobrým základem a zůstaly jím bez ohledu na reorganizace, po nichž se vždy pouze analogicky upravily některé detaily. Předpis popisuje přechody z linie do manévrovacích kolon, do útočné kolony, jednoduché i složitější manévry za pochodu, specifikuje řadu způsobů paleb - některé se osvědčily, jiné se používaly výjimečně. Povelová technika byla v akci přirozeně zjednodušována, lišila se tak, v jisté toleranci, od divize k divizi, od sboru ke sboru. Předpis nepopisuje životně důležitou obrannou formaci - karé batalionu. A nevěnoval se ani nasazení volných střelců. Způsoby užívání těchto taktických prvků vycházely ze zkušeností toho kterého důstojníka. Pokusy o jejich závazné popsání se samozřejmě vyskytovaly, tyto směrnice a příručky však nikdy nenabyly obecné platnosti.
Školy vojáka a pelotonu zůstaly v platnosti s drobnými úpravami až do roku 1832. Na této úrovni nebylo mnoho nového k vymýšlení a zavedením pohyblivého pivota obratu předpis prakticky dosáhl dokonalosti, systém křesadlových ručních zbraní více nenabízel.

V čem tedy byla francouzská revoluční armáda tolik jedinečná? Na tuto otázku se pokusím v následujících řádcích odpovědět. Je třeba říci, že prakticky všechny armády napoleonských válek, tedy období mezi lety 1805 – 1815, se významně poučily z předchozích období a znatelně zapracovaly nad taktickými zásadami, cvičením vojáků, použitím různých druhů vojska a lepší výzbrojí. V roce 1805 se také začal objevovat nový druh taktiky s použitím kolon. Tato taktika se střetla s dosavadní koncepcí lineární taktiky, která svůj vrchol zažila v sedmileté válce a v napoleonských válkách se začala rychle střetávat s taktikou kolon, kterou pak Napoleon dovedl téměř k dokonalosti. S touto taktikou se seznámil na Ecole militaire, tedy vojenské škole, na které studoval. Základem této taktiky byla myšlenka, že tzv. ordre mince (tenkou linii), mohou prorazit tzv.ordre profond (jednotky seskupené do hloubky–budoucí kolony). Kombinace linie a kolony se potom nazývala ordre mixte.
Po celou dobu napoleonských válek používaly armády tři hlavní složky vojska. Pěchotu, jezdectvo a dělostřelectvo.
Pěchota byla nejvýznamnější a nejpočetnější složkou všech armád a v bitvě činila 60 – 90% armády. Dělila se na řadovou a lehkou a základní taktickou složku představoval prapor (batalion). Prapor mohl podle situace čítat 300 – 1200 mužů. Hlavní palnou zbraní pěchoty byla křesadlová mušketa (s hladkou hlavní) v ráži 17,5 mm. Vážila přibližně 4,5 Kg, měřila na délku 1,5 m, účinně nesla na 200 m a přesnější střelba byla možná do 110 m. Náboj do této pušky tvořil v papíru zabalenou kulku s odměřenou prachovou dávkou. Voják musel nejprve zuby roztrhnout vrchní část náboje, odsypat část prachu na pánvičku pušky, tu uzavřít, vsypat zbytek prachu do hlavně, vložit kuli, utěsnit papírem, nabijákem zasunout, zatlouct ji do hlavně a vyjmout nabiják. Tento postup se cvičil na dvanáct dob a trval minutu. Zkušený voják dokázal v boji vystřelit průměrně dvakrát za minutu. K pušce patřil trojhranný bodák dlouhý 45,6 cm. Druhou zbraní byla krátká a mírně zahnutá pěchotní šavle. Střelba z mušket však příliš efektivní nebyla, protože neměla ani hledí, takže pěšák mohl zaměřovat maximálně pomocí vlastního palce. Jiří Kovařík uvádí, že jeden zasažený připadal zhruba na 333 vystřelených ran. Řadová pěchota představovala zformovanou útočnou masu, lehká tvořila pohyblivou složku schopnou rozvinutí, mířené individuální střelby, rozptýleného harcovnického či ostrostřeleckého způsobu boje. V případě potřeby ovládala boj v tvaru jako pěchota řadová. Pěchotě patřilo v napoleonově armádě hlavní slovo. Byla perfektně vycvičená, zkušená a měla obrovské bojové zkušenosti. Z více než poloviny ji tvořili muži, kteří se účastnili už předchozích válek.
Napoleon pěchotu ustavil jako pilíř nového a plně samostatného organizačního celku – armádního sboru. Každý armádní sbor se dělil na divize (division), divize na tři brigády (brigade), brigáda na dva až tři pěší pluky (régiment), pluky potom na prapory (bataillon), které měly velmi proměnlivý počet mužů (v podstatě 1200 – 3300 mužů). Prapor byl základní organizační a taktickou jednotkou pod velením chef de bataillon (velitelem praporu). Dělil se na roty (compagnie) a rota na dvě čety (demi – compagnie). Z taktického hlediska tvořila rota peloton, dvě roty division a četa section. V boji se rota formovala do trojřadu nebo dvojřadu. Při pochodu udělal peloton buď vpravo v bok a změnil se v šestistup, čtyřstup či trojstup, nebo se rozdělil na čety a vytvořil kolonu po četách (colonne par section). Prapor měl za napoleonských válek dvě elitní roty, jednu granátnickou (grenadiers) a jednu voltižérskou (voltigeurs). Zbylé roty tvořili fyzilíři (fusilliers). Prapory používaly tři základní taktické formace – kolonu, linii a karé (čtverec).
Kolona představovala jak pochodovou, tak útočnou formaci a uspořádání se měnilo v závislosti na momentální situaci a schůdnosti terénu. Nejčastěji se používala kolona po pelotonech nebo dvou pelotonech. Bylo však možno vidět i kolonu pěti rot za sebou v čele s granátnickou a šestou voltižérskou rozptýlenou před čelem, nebo kolonu po četách.
Linii tvořily pelotony rovnoběžně v jedné přímce vedle sebe. Granátníci byli zcela vlevo a voltižéři vpravo. Občas se objevoval i jeden peloton, který děla rojnici před linií. Tato taktika se dala kombinovat s taktikou kolon a vznikal tak ona ordre mixte, tedy smíšená sestava. V této sestavě se většinou dva prapory postavily do kolony po stranách a třetí se postavil do linie mezi nimi.
Karé tvořilo obrannou formaci proti jezdectvu. Vznikalo obratem a přesunem pelotonů. Vnitřní rohy takto vzniklého čtverce zesílily elitní pelotony. V porovnání s čtvercem ruským a pruským se dokázali Francouzi na jediný povel do karé seskupit bezmála tváři v tvář nepřátelskému jezdectvu. Vyrovnat se jim v tomto ohledu dokázala snad jen částečně rakouská masse.
Důležitým prvkem v Napoleonově armádě byla kromě drilu i psychická připravenost vojáků. Byli vybíráni vysocí, urostlí a ostřílení granátníci, kteří měli za úkol strhávat ostatní roty k boji a dávat jim příklad. Voltižéři se naopak vybírali z mužů malých a dobře střílejících. Voltižeři bojovali harcovnickou taktikou, chovali se individuálně, spolupracovali v párech a většinou ani nepálili v salvách, ale způsobem zvaným tiraillement – střelbou ve dvojici.
Jezdectvo se dělilo na těžké, dragounské a lehké. Těžké tvořili kyrysníci a karabiníci, lehké kopiníci, husaři a jízdní myslivci. Pluky těžkého jezdectva se seskupovaly do brigád a divizí a tvořily tzv. záložní jezdectvo. Husarské a myslivecké brigády se obvykle nasazovaly jako podpůrné, zajišťovací a průzkumné jednotky. Jezdecký pluk se dělil na čtyři eskadrony, každá eskadrona měla dvě roty, rota dva pelotony a pelotony se dělily už pouze administrativně na družstva. Základní taktickou jednotkou tedy byla eskadrona, jakási obdoba pěšího praporu a velel jí chef d´escadron (velitel eskadrony). Eskadrony se při pochodu pohybovaly ve čtyřstupu, kde to terén umožňoval, postupovala eskadrona v koloně po divizích zpravidla v šíři 12 mužů, což dávalo 24 metrů. Rozvinutou sestavu tvořila sevřená kolona – dvojřad v šíři kolem 48 metrů. Bojová sestava rozvinutou kopírovala, pouze dva pobočníci velitelů eskadrony se přesunovali z postavení po stranách za kolonu na boky první řady. V případě potřeby měnila eskadrona pochodový tvar v útočný obratem jednotlivých řadů o 90°.
V útoku eskadronou útočily postupně jednotlivé čety a to tak, že každá z nich nejprve vyjela 50 kroků, pak jejich velitel zavelel klusem vpřed. O 50 kroků dál následoval povel cvalem vpřed a po dalších osmdesáti krocích nechal velitel eskadrony troubit útok, který veleli také velitelé čet. První řada měla šavle napřáhnuty vpřed, paži mírně pokrčenou v lokti, čepel mířila vpravo. Druhá řada měla šavli ohnutou, hrot šavle mířil vzhůru, čepel vpřed.
Při útoku plukem vydal plukovník jedoucí v čele pluku, na vzdálenost, o které soudil, že je k zahájení útoku dobrá, povely připravit k útoku, šavli tas, klusem, vchod. Po 150 krocích velel Au galop, počkal, až povel zopakují podřízení velitelé, pak dodal Marche! Po 100 metrech cvalu nechal plukovník troubit všechny trubače signál k útoku, cval přecházek do trysku a jezdci se zvedali ve třmenech. Trysk přicházel v úvahu (vzhledem k únavě koní) až posledních 100 metrů před protivníkem. Byl-li útok odražen, vytrubovali trubači povel, na který se každý jezdec vracel ke standartě své jednotky, aby formace obnovila tvar.
Útok na pěchotu se vedl nejčastěji stupňovitě, jednotlivé pelotony tak protivníka více zneklidňovaly, nepřítel navíc nestačil zpravidla tak rychle nabíjet (pokud jedna řada nenabíjela a nepodávala pušky vpřed). Stupňovitý útok byl výhodný v případě úspěchu i neúspěchu. Pokud první eskadrona prorazila, vrhla se druhá rozšiřovat průlom, pokud ne, další se vyhnuly, vrátily se k novému rozjezdu a útočily znovu. Na karé a na baterie se zpravidla útočilo na rohy, jezdci se tak vystavovali nejmenší palbě.

Dělostřelectvo v napoleonské armádě bylo značně početnější než v dobách předchozích a mělo velký vliv na Napoleonova vítězství. Za napoleonských válek stoupl počet dělostřelců z 28 000 mužů na 80 000 mužů, nepočítaje v to dělostřelce pevnostní a pobřežní. Napoleon, původním povoláním také dělostřelec, začal nahrazovat původní čtyřlibrové a osmilibrové děla šestilibrovými, které byly často dovezeny jako kořist z německého, českého a pruského tažení. Tyto děla byly jen o málo těžší než čtyřlibrové, ale působily nepříteli podobné ztráty jako osmilibrové. Na úkor osmilibrových děl rozšiřoval Napoleon počty dvanáctilibrových děl a zastaralé šestipalcové houfnice nahradil čtyřiadvacetilibrovými děly.
Rota pěchotního dělostřelectva obsluhovala zpravidla šest děl a dvě houfnice, rota jízdního dělostřelectva pak čtyři děla a dvě houfnice. Každá rota byla soběstačnou jednotkou, vybavenou příslušnými povozy a vozatajstvem.
Pluk pěšího dělostřelectva se dělil na 20 rot a pluk jízdního dělostřelectva na rot 6. Technicky bylo dělostřelectvo vybaveno konstrukčně velmi zdařilými děly systému Gribeauval z roku 1776. Šesti- a osmilibrová děla se zpravidla přidělovala jako divizní záloha, těžší děla jako záloha sborová. Děla dostřelila plnými litinovými kulemi účinně na 500 – 900 metrů, nebezpečná však byla na 1250 – 1800 metrů. Na kratší vzdálenost se používaly proti útočníkům kartáčové náboje, plněné buď kuličkami, nebo různým šrotem. Součástí kule byl sabot, dřevák, cylindrický dřevěný válec, který se vkládal do seržového pytle s prachovou náloží. Tento náboj se v hlavni utěsňoval slaměnou ucpávkou a zatloukal. Munice se převážela v kolesnách na 48 – 100 plných střel nebo 20 – 50 kartáčů. V lafetě byla zabudována schránka na 9 – 18 nábojů. Jednu obsluhu děla tvořilo 8 - 15 mužů.

Technické vojsko zahrnovalo roku 1805 5700 mužů. Tvořily ho dva pontonýrské prapory, pět zákopnických a devět minérských rot. Vozatajstvo přidělované k dělostřelectvu se dělilo do šestnácti praporů. Pěší pluk měl povoleno s sebou brát (kromě vozů) pět zavazadlových povozů tažených čtyřspřežím, jeden povoz markytánský, nákladní koně a teoreticky jednu ambulanci s plukovními chirurgy. Zdravotní služba však trpěla jak nezájmem velitelů Napoleonem počínaje, tak i nedostatkem kvalifikovaných lidí.

V řadách francouzské armády bojovalo za napoleonských válek také mnoho cizineckých jednotek. Mezi tyto jednotky patřily jednotky Polské, Švýcarské, Španělské, Portugalské, Chorvatské, balkánské a Ilyrský pluk.
Zvláštní a elitní složku Napoleonovy armády tvořila pověstná císařská garda, která byla složena z těch nejlepších vojáků, kterým Napoleon velel. Měla však úplně odlišné povinnosti než vojáci klasické armády a dala by se přirovnat spíše k dnešním speciálním jednotkám.

Použitá literatura:
KOVAŘÍK, JIŘÍ: Napoleonova tažení I. (Vítězné roky). Třebíč 2003, 485s.
Týž: Napoleonova tažení IV. (Pád orla). Třebíč 2004, 468s.
ELLIS, GEOFFREY: Napoleon. Praha, Litomyšl 2001, 231s.
CASTELOT, ANDRÉ: Napoleon Bonaparte. Praha 1998, 557 s.
JOHNSON, PAUL: Napoleon. Brno 2003, 166s.
Réglement Concernant l’Exercice et les Manœures de l’Infanterie
du 1er Août 1791: http://gallica.bnf.fr

Když se řekne lidová hračka, první, co se každému vybaví, je samozřejmě hračka dřevěná, krásně a barevně zdobená. Výroba dřevěných hraček byla velmi rozšířená od dob nejstarších, až hluboko do 20 století. V našich krajích se nachází velké množství snadno dostupného dřeva, a proto se mohla podomácká výroba dřevěných hraček dostatečně rozšířit. Většinou se výrobny hraček nacházely v oblastech, ve kterých už byla nějaká jiná střediska výroby dřevěného spotřebního materiálů (pily, nářaďovny, výrobny násad, apod.). Díky této skutečnosti můžeme v České republice nalézt několik větších center, které produkovaly značné množství tzv. dřevěného porcelánu, jak se obecné lidovým dřevěným hračkám říkalo. K těmto centrům patřila především Vysočina (vesnice Dědová, Krouná a Otradov), Skašanská Lhota u Nepomuku, Příbramsko, Orlické horách, Králíky, a Krušnohoří (zvláště Hora Sv.Kateřiny). Významnou oblastí byla také oblast kolem Staré Turé a Myjavy na západním Slovensku, kde se dodnes vyrábí hračky velmi podobné těm Valašským. Řekl bych, že po Vysočině bylo nejvýznamnější oblastí výroby Valašsko, konkrétně pak obec Valašská Bystřice a její blízké okolí (obce Malá Bystřice a Velká Lhota).
Výrobou dřevěných hraček se často zabývaly celé rodiny včetně dětí, které prováděly drobné úkony, jako malování a lepení a v domácnostech roztroušených po valašských kopcích tak existovaly jakési drobné manufaktury na výrobu hraček. Tuto práci neprováděli pouze pro vlastní potěšení, nebo potěšení sousedů, nýbrž z ní mohli schopní výrobci poměrně dobře profitovat. Každý měsíc totiž objížděl domácnosti obchodník s dřevěným zbožím, který tyto hračky (a také jiné dřevěné předměty denní potřeby) skupoval a vozil je prodávat na trhy. Vzhledem k tomu, že jsem se zabýval Valašskem, tak můžu tuto informaci spolehlivě doložit pouze v této oblasti. Zda se tímto způsobem dostávaly hračky k širší veřejnosti i v jiných lokalitách nevím, ale předpokládám, že tento způsob distribuce fungoval i tam. Podařilo se mi také zjistit,že s dřevěným porcelánem z Valašské Bystřice obchodoval v první půlce 20. století pan Cyril Martínek, který jej vozil na trhy do Rožnova pod Radhošťem, Valašského Meziříčí, Frenštátu pod Radhoštěm, Nového Jičína, Frýdku, Místku a Ostravy. Jak je vidět, dřevěné hračky z Valašské Bystřice byly ve své době velmi žádaným a vyhledávaným zbožím.

1

Lidová hračka vždy podléhala jakési typizaci a všechny hračky se vyráběly podle pravidel, které bylo třeba dodržovat. Velmi se lpělo na formu, proporce, barvy a vzory. Jakákoliv odlišnost od standartu byla považována za nedokonalost, či fušeřinu.
Hračky se zhotovovaly z několika druhů dřev v závislosti na oblasti, ve které se vyráběly. Nejčastěji se používalo dřevo lipové, protože je poměrně dostupné a výborně se s ním pracuje zvláště z řezbářského hlediska. Velmi podobnou dřevinou je javor, který má jemnější a lépe vypadající létovou kresbu, než lípa. Vzhledem k tomu, že na Valašsku se v hojné míře vyskytují bukové háje a buk má v zásadě neutrální dřevo z dobrými zpracovatelskými vlastnostmi a líbivou kresbou, využívalo se dřeva tohoto stromu k výrobě hraček snad nejčastěji. V pozdější době se začalo využívat také dřeva jehličnatých stromů, hlavně jedle a borovice, které snad kromě lehkosti četnosti výskytu ve valašských lesích nemají žádnou pozitivní vlastnost ve vztahu k tomuto výrobnímu odvětví. Jehličnatého dřeva se začalo užívat z důvodu perfektní štípatelnosti, čehož se využívalo k urychlení výroby drobnějších částí hraček (hlavičky koníků, ruce a nohy husarů, čela ke kolébkám), protože se tyto části daly rychle vyrobit štípáním z předem připravených profilovaných špalíků.
Věcí, kterou dřevěná lidová hračka zaujme pozorovatele asi nejvíce, je její (snad až přílišná) barevnost. Povrchová úprava byla prováděna jednoduchým, ale velmi účinným způsobem. Budoucí barevné části se pečlivě několikrát natíraly vrstvou směsi z plavené křídy, tvarohu, vápna a vody. Po zaschnutí této vrstvy se na hračku nanesla vrstva zemité barvy, která se třela na pevném podkladě (kámen, deska) s klihem (lepidlem), bílkem a popřípadě škrobem. Po této základní povrchové úpravě se celý povrch přebrousil do konečného stupně hladkosti povrchu a nanesl se podkladový nátěr pro ornamenty. Ornamenty kreslily většinou ženy, nejprve z přírodních barev (fernambuk, šafrán, šmolka, indigo, lýková šťáva, saze), později se umělé barvy kupovaly v místních obchodech. Když barva dostatečně vyschla, mohlo se přistoupit k lakování. Tato fáze výroby byla velmi důležitá, protože závěrečná vrstva laku musela vydržet pozdější fyzické namáhání (častý saháním na hračku se lak stíral nebo obrušoval) a nesměl lepit, což je velmi záporná vlastnost zvláště u nekvalitních laků. Lakovalo se v největší míře tzv. kopálovým lakem, později lihovými laky s přídavkem kalafuny. Štětce na malování se vyráběly z husích brků, často byly upravovány tak, aby mohly zároveň tvořit několik čar.

2
Užívalo se také tiskátek, které se vyráběly z brambor, korku, nebo polotvrdého dřeva (lípa, kaštan).
Specialitou Valašské výroby hraček je zakuřování, nebo také uzení. Touto metodou se nejlépe povrchově upravuje bukové dřevo. Postup byl následující: Do vytopené „čadící pece“ se vložily hračky připravené na zakuřování a nechaly se vystaveny přibližně 24 hodin působení dřevěného kouře. Po vytažení z pece měla barva hraček tmavohnědý nádech a charakteristickou kresbu povrchu. Do takto připraveného povrchu hračky se mohly rýt nebo vykružovat různé ozdobné ornamenty. Právě po těchto vykuřovaných hračkách byla největší poptávka, protože se povrch ani častým používáním výrazně nepoškodil.

Typologicky byla nejrozšířenější výroba různých trakařů a koleček a hrábě, které sloužily buď jako typická a praktická hračka pro děti, nebo jako ozdoba domu, či květináč. Poměrně velký zájem byl také o židličky s opěradlem, stolce a sedačky, které se staly téměř neodmyslitelným doplňkem vybavení rekreačních chalup. Vyráběly se však i typické valašsky (tedy drobné sekery na dlouhé násadě, kladívka, kolébky a různé další drobné nářadí. Na Valašsku se nikdy nevyráběly figurky (ať už lidské, či zvířecí), ani nic, co by nemělo předlohu ve vybavení domácnosti, nebo předmětem denního užívání.

Ornamenty a rytiny v hračkách byly velmi pravděpodobně inspirovány okolní přírodou, protože se nejčastěji objevují různé větvičky s lístky, zoomorfní motivy (ptáci, drobná lesní zvěř). Pro Valašsko je do 50. let 20.st. typická určitá nerovnost a nesouměrnost motivů a téměř nelze najít rovné linky. Později se už začalo používat pravítka a kružítka, takže se například na pozdějších kolébkách objevují lineární motivy.

V současné době je výroba dřevěných hraček tak finančně náročná, že se nevyplatí ji provádět jako živnost. I tak se ale pořád ve Valašské Bystřici hračky vyrábí, i když jenom pro vlastní potřebu a jako koníček. Výroba lidových dřevěných hraček tak v současné době prakticky zanikla a finanční nedostupnost takovýchto hraček z nich činí jistou raritu s významnou sběratelskou hodnotou, čímž se dostaly do prostředí, pro které původně nebyly určeny. Tyto hračky totiž měly bavit a rozveselovat dětské tváře, a ne stát na policích v depozitářích muzeí nebo soukromých sbírek.

3
Použitá literatura a prameny:

HERCÍK, E.: Lidová hračka. In: Tvořivost českého lidu v tradiční umělecké výrobě. Praha 1953, s. 50 – 57.

TÝŽ: Československé lidové hračky: Praha 1951.

PAVLIŠTÍK, K.: Lidová umělecká výroba na Valašsku. Národopisné aktuality, r.2, 1966, s. 53 – 54.

ROUS, J.: Výroba dřevěného náčiní na Valašsku. Naše Valašsko, r.1 1929 – 30, s. 15 – 21.

URBACHOVÁ, E.: Dřevo v podomácké výrobě. In: Dřevo v životě valašského lidu, Vsetín 1972, s. 13 – 15.

BARABÁŠOVÁ, R.: Výroba hraček ve Valašské Bystřici (Bakalářská diplomová práce). Opava 1998.

Ústní svědectví Miroslava Štefely a Marie Zimové